Nejexkrementálnější film, jaký jsem kdy viděl

Když jsem na začátku festivalu lehkomyslně použil slovní hříčku, „že je těžké býti filmovým kritikem“, když musíte sledovat tříhodinové ruské černobílé filmy, netušil jsem, že si hned v pátek večer u snímku Je těžké být bohem sáhnu na dno své divácké výdrže.

Zároveň bych nerad předem odradil potenciální diváky. Naopak, myslím si, že párkrát za život je nutné zažít a přežít něco podobného. Je těžké být bohem je jednoznačně nejšpinavější, nejzablácenější, nejusoplenější, nejuchrchlanější, nejuplivanější, nejexkrementálnější a vůbec nejmazlavější film, jaký jsem kdy viděl - a to počítám i některé italské a japonské horory, Velkou žranici, Saló aneb 120 dní sodomy nebo Sweet Movie. Jak pravil jeden můj zasloužilejší kolega, po skončení filmu má člověk potřebu se důkladně umýt, a to i tam, kde se nikdy předtím neumýval.

Ostatně, dalo se očekávat, že adaptace románu bratrů Strugackých vyprávějící o planetě, na níž probíhá alternativní středověk, bude „trochu syrovější“. To ale není všechno. Kromě toho, že se postavy prodírají hektolitry hoven (není to nadsázka a nemá cenu používat měkčí slova), stává se pro divácký zážitek nejnáročnější to, že většina záběrů trvá několik minut a v jejich průběhu se neustále mění velikost rámování a odhalují se nové prvky mizanscény. Snímek není pouze odpudivý tím, co ukazuje, ale vyžaduje obrovskou pozornost vůči tomu, jak to ukazuje.

Pro názornost: většina konvenčních filmů je založena na vyprávění, tedy rychlém přesunu děje z místa na místo a střídání hledisek mluvících postav. Taková dynamika je pro diváky nejpříjemnější. Většina psychologických filmů je pak postavená primárně na herectví, zachycení co nejautentičtějšího projevu; přestřihy z postavy na postavu nejsou nutné, hraje se často celým tělem, mlčením, bytím. Většina moderních, odosobněných uměleckých filmů vychází ze zpřítomňování času – tedy zachycení určitého trvání běžných aktivit, nejsou často už ani potřeba zvláštní výrazy tváře.

Filmy Alexeje Germana se ale vymykají všemu. Základ u nich tvoří sám prostor, tušení dalších možných horizontů. Zní to abstraktně; prakticky je to tak, že kamera se neustále vláčně (neroztřeseně) hýbe: do strany, dopředu do hloubky, dozadu, tam a zpátky. Často uhne a ukáže, že to, co jsme dosud sledovali, byl jen malý výsek toho, co existuje, že zkrátka kulisy nemají rozměr pár metrů na pár metrů, ale že tu máme vybudovaný kompletní pseudostředověký hrad s několika podlažími, nádvořím, hradbami a dalším okolím s latrínami a tak dále.

V záběru je vždy několik postav, které se o sebe otírají, klopýtají, nějak spolu zápolí, něčím se pomazávají, překřikují se mezi sebou, svlékají se, převlékají se, souloží, jedí, smrkají, plivou, kadí, vyhřezávají zvířata, bláznivě se smějí, případně filosofují. Těžko říct, čemu se věnují nejvíc, většinou to má podobu „multitaskingu“.

Je to pochopitelně strašný, ale přitom precizně řízený chaos – zdánlivý oxymóron uvedený v pohyb, jehož intenzita nepřestává tři hodiny. Nejklidnější je úvodní velký celek, než se kamera zaryje „do hmoty“, ztratí odstup a pak už jsme vlečeni událostmi, které se na sebe vrství jakýmsi samospádem. Styl má zároveň naturalistický a expresivní rozměr, jistá věrnost a pravdivost v tělesné nízkosti působí v kontrastu s vysokou rétorickou a myšlenkovou úrovní.

German, který svou poetiku piloval celá desetiletí, Je těžké být bohem dával dohromady třináct let a nakonec jej ani kvůli těžké nemoci a úmrtí nedokončil, byl zjevně režijní maniak. Každý záběr obsahuje desítky nápadů, v odhalování prostoru i jeho modelováním před tím, než ho zabere kamera. Ta se navíc chová tak, že se staví jako další postava, jakýsi polosubjektivní pozorovatel - tedy každý divák, k němuž se osobně vztahují figury v záběru.

Právě touto naléhavostí postav vůči nám a nutností sžít se s pohybem kamery, kdy se cítíme být fyzicky svázáni s jejím pohybem, se film stává jakýmsi cvičením pro oko a žaludek. Nápor je to silný, brutální a neutuchající, z principu otupující, kdy můžeme pochopit hlavního hrdinu pozemšťana, že se na cizí planetě usídlí, zvykne si na ni a žádná krutost už ho nerozhází.

Germanovi (a v dokončovacích pracích i jeho ženě a synovi) se tento stav otupělé mysli povedlo navodit v publiku dokonale. Samozřejmě ne každý se tomuto procesu hodlá podvolit, protože mu nepřipadá přínosný výsledek a ztráta orientace ho děsí. Je těžké být bohem se snadno obdivuje, ale líbit se nemůže asi nikomu. Ze sálu během promítání odešly asi tak dvě třetiny lidí. Znalci předlohy Strugackých budou po právu tvrdit, že poselství knihy bylo utlučeno vizuální prezentací. Rozhodnout, zda humor ve filmu je zvládnutá černá fraška, nebo nepovedená křeč, se u celku moc nedá, u jednotlivých výjevů snad.

Každopádně, jestli byla původní kniha podobenstvím všeobecného bordelu v Sovětském svazu, tak German provedl vskutku stachanovské nasazení na to, aby jeho film dál působil na vědomí lidí doma i za hranicemi jako zpráva, že Rusko nepůjde nikdy uklidit.