0:00
0:00
Filmové vývary28. 6. 20195 minut

Co si nenechat ujít ve Varech: Legendy, skejty, nemrtví

Vary 1: Deset tipů na filmy, které by neměly zapadnout

Děti mrtvých
Autor: kviff.com

Svérázné dospívání v devadesátkách, stalinské soudy nebo dobrodružství plastové lžičky a povinnost každého cinefila. To vše nabízí program filmového festivalu v Karlových Varech, jehož 54. ročník začíná. Pokud se sem chystáte, ale stále se rozhodujete, na co z rozsáhlého programu zajít, uvedená desítka tipů může posloužit jako inspirace.

↓ INZERCE

Lžička (r. Laila Pakalniņa): Plakát má stejného hrdinu jako ten k Pelíškům, ale o hladivý pohled rozhodně nejde. Lotyšská dokumentaristka Laila Pakalniņa ve svém lakonicky nazvaném snímku, který soutěží v dokumentární sekci, sáhla po tématu, jež už nemůže být aktuálnější. V černobílém filmu beze slov, ale s obrazovým humorem a vynalézavostí sleduje cestu obyčejné plastové lžičky - jednoho z výdobytků moderního konzumního věku, jehož neudržitelnost si západní civilizace začíná bolestivě uvědomovat. Co by na to asi řekli soudruzi z DDR.

 

Varda podle Agnès (r. Agnès Varda): Poslední dokument a poslední film světoznámé režisérky Agnés Varda, v němž se vrací k natáčení několika svých klíčových děl a uvažuje o své režisérské metodě. Unikátní lekce filmu od ženy, která zásadně utvářela jako filmařka i jako osobnost kinematografii uplynulých padesáti let a která letos zemřela.

https://www.youtube.com/watch?v=15ncDZlxpVc

Dálava (r. Martin Mareček): Komorní dokumentární road movie otce a syna z Brna do Ruska. Mareček je dokumentarista vždy pokorný ke svým tématům, ať už jde o dvojici českých rozvojových expertů zavádějících elektřinu v africkém městě a náraz evropského vidění černého kontinentu na realitu v dokumentu Pod sluncem tma - nebo o cenu pohodlnosti motorizovaného světa ve Zdroji. Jak uvádí synopse, tentokrát vypráví o dálce mezi dvěma slovanskými zeměmi, vzdálenosti dávných vzpomínek, těžkostech otcovství i puberty, ale i o pomyslné odlehlosti těch, kteří by k sobě měli mít vůbec nejblíže. Snímek byl vybrán do soutěže dokumentárních filmů.

Devadesátky (r. Jonah Hill): Nostalgický výlet do skejťácké komunity v Los Angeles v 90. letech. Jak píše britský Guardian, debut herce Jonah Hilla míchá extravaganci ve stylu Martina Scorseseho s momenty chytře odpozorované prchavosti příběhu o dospívání.

https://www.youtube.com/watch?v=O4RYNrZbXfU

Naše doba (r: Carlos Reygadas): Svého druhu nejpozoruhodnější domácí video, které aktuálně světová kinematografie nabízí. Mexický autor, jehož enigmatický, transcendentální snímek Post Tenebras Lux dostal do pozornosti světových cinefilů, obsadil do nejnovějšího filmu o manželském páru žijícím ve volném vztahu sebe, vlastní ženu i vlastní děti a děj zasadil na vlastní farmu. Studii o střetu instinktu a pravidel znovu zachycuje grandiózní i intimně vycizelovaná kamera.

Tiché doteky (r. Michal Hogenauer): Očekávaný debut jednoho z nejslibnějších tuzemských talentů, jehož středometrážní titul Tambylles soutěžil v roce 2012 v Cannes. Hogenauer znovu otevírá etické a osobní téma, tentokrát integrity a vlastní ceny člověka. Tiché doteky se objeví v soutěžní sekci Na východ od Západu.

Parazit (r. Bong Joon-ho): Letošní vítěz Zlaté palmy z Cannes. Vynalézavý žánrový hybrid, v němž se potkávají v nečekané výbušnosti černohumorná groteska a hororový thriller s nenásilnou úvahou nad ekonomicky stále rozdělenější společností.

Proces (r. Sergej Loznica): Jeden z nejosobitějších kronikářů cyklického času i lidské paměti se tentokrát zaměřil na vykonstruovaný stalinský proces z 30. let, který netradičně zachytily filmové kamery. Archivní materiály autor chytře mění ve svědka neměnných mechanismů totality a manipulace.

Odvrácená strana větru (r. Orson Welles): Povinnost každého cinefila. I když ho z toho bude bolet hlava a nebude místy tušit, na co se vlastně dívá. Ale místy bude možná v sedmém nebi. Poslední, nedokončený film Orsona Wellese ve verzi, jak ji z jeho hlavy a poznámek vylovil po osmačtyřiceti letech tým jeho nadšených obdivovatelů i bývalých spolupracovníků. Filmové médium v rukách muže, který vášnivě, tvrdohlavě a často zoufale nechtěl zůstat ikonou „starého“ Hollywoodu, jíž se pro mnohé stal.

Děti mrtvých (r. Pavol Liška a Kelly Copper): Horor, Heimatfilm, fašistické stíny Rakouska, expresionismus, 8mm film… Fantastický mix slibuje adaptace stejnojmenné novely rakouské spisovatelky Elfriede Jelinek z roku 1995. Držitelka Nobelovy ceny za literaturu pojala knihu o historické vině Rakouska jako strašidelný svět, v němž ožívají oběti holocaustu a jako nemrtví se pohybují mezi živými, z nichž mnozí nesou vinu na jejich osudu. Režisérský tandem se rozhodl předlohu pojmout jako němý film, výrazným vlivem byl německý expresionismus. Jak říká Liška: „Adaptovat knihu Jelinek je možné jen za použití radikální formy.“ Snímek získal na letošním Berlinale cenu FIPRESCI v sekci Forum.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].