Zážitky z fronty: Napůl Havlovy absurdní hry, napůl Kafka, a přece vše velmi britské

Asi každý obyvatel Velké Británie a hodně lidí po celém světě si pamatuje, co dělali, když se dozvěděli o smrti královny Alžběty II. Pro mě osobně to není vzpomínka na moment, ale na zvláštní čas – bezčasí – onoho odpoledne 8. září. Dlouho předtím se veřejnost i média připravovaly na hektický týden: v pondělí ohlášení vítězství Liz Truss v souboji o vedení Konzervativní strany, v úterý rezignace Borise Johnsona a královské pověření jeho nástupkyně k sestavení vlády. Noviny přinesly fotografie ze setkání nové premiérky a drobné staré ženy s výraznou krevní sraženinou na ruce, ale také s širokým a milým úsměvem.

Hukot politiky se utišil ve čtvrtek, když brzy po poledni BBC přinesla zprávu o „obavách“ lékařů o zdravotní stav 96tileté hlavy státu. Plánovaný program nahradilo mimořádné vysílání. Následovaly dlouhé hodiny napjatého a nervózního očekávání, během nichž moderátoři a narychlo sezvaní hosté rozebírali oznámení paláce a obezřetně spekulovali, co by se stalo, kdyby London Bridge spadl – kód pro smrt nejdéle vládnoucí panovnice v historii inspirovaný známou písničkou „London Bridge is falling down“. Pamatuji si, že jsem při cestě po své cambridgeské koleji instinktivně sledovala stožár nad hlavní bránou. Ještě byl prázdný. Pochmurné očekávání skončilo v půl sedmé večer. London Bridge spadl. Skončila druhá doba alžbětinská.

Skončila v tichém okamžiku, kdy v komnatách skotského hradu Balmoral vydechla naposledy křehká, ač duševně stále svěží stará dáma po sedmi dekádách vlády. Právě pocit konce epochy a přání vyjádřit úctu ženě, která se chopila funkce v 25 letech a pracovala ještě dva dny před smrtí, motivoval mnohé k tomu vydat se do Londýna vzdát jí u rakve úctu. Po téměř deseti letech života v Británii strávených doktorským studiem v Cambridge a pak učením Shakespeara a renesanční literatury v Cambridge, Oxfordu a Londýně jsem letos získala občanství a chtěla se k nim připojit. Byla to nyní i má královna, tak jako Václav Havel byl kdysi můj prezident. Právě zážitky z čekání před Pražským hradem a Pražskou křižovatkou po jeho skonu se mi promítaly v hlavě, když jsem týden po Alžbětině smrti zamířila do hlavního města. Byl čtvrtek kolem deváté večer, přede mnou tisíce lidí a deset hodin nočního čekání.

Je příznačné, že se Britové rozhodli uctít neodmyslitelný symbol britské monarchie typicky britským způsobem: spořádaným čekáním ve frontě. Avšak nejen její cíl, ale i fronta sama se stala fenoménem a vyvolávala fascinaci. Když v ní lidé nestáli, alespoň o ní mluvili. Měla svůj YouTube kanál a instagramovou stránku, na BBC běželo kontinuální zpravodajství přinášející záběry z točitého hada a novináři se snažili říct něco nového o její délce (velká a stále rostoucí), zážitcích účastníků (převážně pozitivní díky nově utvořeným přátelstvím a sdílení historického okamžiku, stejně jako jídla) a dojmech lidí, kteří došli na její závěr (dojetí nezřídka doprovázené slzami).

Na Twitteru se tato fascinace frontou rozhořela naplno. Jeden přispěvatel v nadsázce popisoval její elegantní křivky a téměř metafyzický význam jako „triumf britství“. Objevovaly se varianty vtipu: „Je rok 2028. Fronta nyní zahrnuje celou jihovýchodní Anglii. Mnozí si už nepamatují, proč vlastně čekali. Vyrostl celý systém služeb obsluhujících tuto frontu, zatímco děti počaté a narozené ve frontě chodí do školy.“ Napůl Havlovy absurdní hry, napůl Kafka, a přece vše velmi britské. S rostoucím počtem účastníků se objevily i ironické spekulace, zda se vytvoří fronta na frontu, což se ovšem ukázalo jako celkem přesná předpověď. Sama jsem strávila několik hodin čekáním na náramek, který mě opravňoval zapojit se do oné pravé královské fronty.

Její složení bylo rozličné. V převážně dospělém davu šlo zahlédnout i děti a sem tam miminka. Asi desetiletý chlapec vedle mě měl na sobě školní uniformu. Jeho matka tvrdila, že ráno půjde do školy. Upřímně jsem mu přála, aby si to rozmyslela, protože fronta pro nás měla skončit v sedm ráno. Stejně rozmanité bylo oblečení zúčastněných: byla jsem plna obdivu k lidem ve smutečních oblecích a uniformách s medailemi. Usoudila jsem, že poctu Jejímu Veličenstvu projevím už čekáním a dala jsem přednost nepromokavé bundě a pohodlným botaskám. Stejný obdiv chovám i k spolustojícím s minimalistickým vybavením. Zatímco se prohrabuji batohem se dvěma láhvemi vody, dvěma páry sluchátek, powerbankou a jednou sérií televizní „Koruny“ na zhlédnutí, muž vedle mě popotáhne z cigarety, svíraje pouze deštník a kávu. Stylové.

Fronta se jako had vine kolem břehu Temže a v průběhu osmi kilometrů nabízí pohled napříč starobylou i moderní historií: hrad Tower postavený Vilémem Dobyvatelem v 11. století, v němž jsou vystaveny korunovační klenoty, Tower Bridge a most Milénia. Mineme i divadlo The Globe zrekonstruované na místě, kde Shakespeare v počátku 17. století inscenoval své nejslavnější hry. Spojení mezi nejslavnějším dramatikem první alžbětinské doby a Alžbětou II. vytvořil sám nový král Karel, když se ve svém prvním projevu rozloučil s královnou stejnými slovy, jakými se Horacio loučí s umírajícím Hamletem: „May flights of angels sing thee to thy rest“ („Chóry andělské ať zkonejší tvou mysl“, překlad Martin Hilský).

Tato pasáž také nyní svítí nad billboardu před tímto ikonickým kruhovým divadlem. Dále projdeme kolem nemocnice svatého Tomáše, kde byl na jaře 2020 tehdejší premiér Boris Johnson hospitalizován na jednotce intenzivní péče. Brzy se otevře pohled na budovy Parlamentu, zlatavě se odrážející v Temži pod nimi. Proti nim stojí památník boje proti covidu vzniklý coby spontánní projev snahy zachytit její oběti ve tvaru srdce; jména a data úmrtí na betonové zdi. Jejich množství nelze spočítat. Tak jako jiní věnuji tichou vzpomínku svým blízkým, kteří odešli v době pandemie.

S rostoucími hodinami doléhá únava. Fronta se neustále pohybuje, takže není možné se posadit na více než pár minut. Nohy bolí víc, než bych si kdy dokázala přestavit, u řeky je větrno. Čekání je snesitelné mimo jiné díky práci policistů, skautů a dobrovolníků. Členové Armády spásy nabízejí podporu těm, v nichž chůze podél památníku nebo už smysl této fronty vyvolal emoce. I to je důležitý význam této cesty: do veřejného truchlení, na němž se spolupodílíme, zároveň vnášíme své osobní ztráty, zármutky a vzpomínky.

Bylo by však mylné se domnívat, že nostalgie těchto dnů překryla problémy v Británii. Smrt Alžběty dočasně přehlušila debaty o hrozící ekonomické krizi a úzkosti mnoha lidí, které raketově rostoucí ceny energií posouvají do dluhové pasti. Britská libra padá, blíží se paritě vůči dolaru a návštěvy královské rodiny ve všech částech Spojeného království doprovázely omezené, ale ne bezvýznamné protesty proti monarchii. Kritiku vyvolalo i rozhodnutí několika nemocnic zrušit kvůli státnímu svátku v den pohřbu vyšetření a operace, na něž lidé v podfinancovaném systému zdravotnictví, který se ještě nezotavil z pandemie, čekali mnohdy i měsíce. Připomenutím současné ekonomické situace ostatně bylo i to, že lidé ve frontě mohli věnovat neotevřené jídlo do tzv. food banks, na nichž je závislé stále větší množství britské populace.

Když začalo svítat a Londýn ožíval ranním tepem metropole, desetihodinové čekání pro nás vyvrcholí několika minutami v impozantní Westminster Hall blízko budov Parlamentu, kde byla vystavena i rakev s ostatky Winstona Churchilla a Královny matky. Stýkají se tu různé časové roviny: staletí vepsaná do středověkých zdí a klenby, pod nimi rakev ozdobená regáliemi a doprovázená čestnou stráží, a přece zvláštně malá a v určitém smyslu dojemná. Momenty před rakví jsou osobní a velmi intenzivní. Lidé se zastavují v krátké modlitbě, pokřižují se nebo se ukloní, některé ženy se pokusí o tradiční pukrle. Při pohledu ke katafalku se tyto časové roviny srážejí: staletí historie, konec jedné unikátní éry, tělo staré ženy. „May flights of angels sing thee to thy rest…“

Královna je mrtva. Ať žije král.

Autorka je spolupracovnicí Respektu