0:00
0:00
Externí hlasy16. 1. 20144 minuty

Rodiče u zápisu, barbaři před branami

Proč učitelé tak těžko snášejí, když rodiče říkají, co chtějí

Pokud se snažím mapovat, v čem jsou dnešní vzdělávání a škola jiné, rodiče se opomenout nedají. Ta změna je stále viditelnější. Každým rokem přibývá těch, kteří mají jasnou představu, co by od školy pro své dítě chtěli, a neváhají vynaložit mimořádnou energii, aby toho dosáhli. Včetně případů, kdy si raději založí školu vlastní, jestliže ty stávající – a obvykle státní – jejich představy nenaplní. Aktuální fronty a rodiče ve spacácích před školami jsou toho důkazem.

Mám za sebou čerstvý zážitek. V pondělí večer jsem byl ve městě na dohled od Krkonoš moderovat debatu mezi místními učiteli a rodiči. Sešlo se jich v nacpaném sále přes šedesát, to je na malé město velmi slušné, a debatovali o tom, jak zřídit v některé ze tří místních škol třídu pro rodiče, kteří chtějí pro své dítě vstřícnější školu. Atmosféra byla… no, dosti napjatá.

Nejdříve pan místostarosta, jinak vstřícný a konsensuální třicátník, vyjádřil údiv nad tím, že rodiče vůbec něco chtějí; to tu dřív nebývalo. A že se tedy s tím budou muset nějak vyrovnat. Pak jedna maminka vysvětlila, jakou školu pro své děti skupina rodičů žádá. Protože je vzděláním socioložka, byla to prezentace mimořádně věcná, přehledná a fundovaná. Kdo zná po Čechách i Moravě ty dobré školy, musel konstatovat, že rodiče nechtějí nic výjimečného.

↓ INZERCE

Školu, kde se dítě bude cítit bezpečně. Čímž se nemyslí, že mu nenatlučou, ale že se nebude bát udělat při práci chybu a mluvit o ní. Kde bude respektováno jako svéprávná bytost, a bude tedy moci projevit a hájit vlastní názor. Kde v hodinách bude převažovat aktivita dětí nad aktivitou učitele. Tedy vyučování, kdy děti neposlouchají výklad, ale něco praktického dělají, komunikují a spolupracují mezi sebou a učitel je při tom vede a pomáhá jen tehdy, když je to nezbytné. Těch věcí bylo ještě o něco víc, ale v souhrnu přesně to, co uvádí jako žádoucí moderní pedagogická literatura a co s různou mírou úspěšnosti dělají desítky, možná stovky škol u nás.

Učitelská reakce byla… řekněme sršatá. Tohle všechno přece dávno děláme… Vůbec nechápu, co myslíte tím… Uvědomujete si vůbec… Moje snaha zklidnit debatu připomínkou, že pokud už to všechno dělají, o to snáze se tedy s aktivními rodiči domluví, moc úspěšná nebyla. Mnozí učitelé a ředitelé zatím obtížně snášejí už sám fakt, že rodiče něco chtějí a že to formulují jako zadání pro školu.

Ono přirovnání k barbarským hordám před branami Říma není od věci. V takových případech se učitelé opravdu chovají jako hrdí Římané, kteří sroceni v jeden šik brání svou kulturu, zvyky a identitu před přívalem primitivů. Ale co je normálnějšího a pozitivnějšího než rodič-občan, který jasně říká, co chce od škol, jež si platí? A je přece na pedagogické veřejnosti, aby pak řekla, zda je to uskutečnitelné, nebo ne.

Jméno toho města neuvádím záměrně, protože jsem za poslední rok absolvoval čtyři podobné debaty a všechny vypadaly jako přes kopírák. Udivený představitel města, konstruktivní rodiče, popuzení učitelé, napětí v sále. Takže to není vina konkrétních učitelů. Ti, alespoň od pohledu a poslechu, představovali spíš pedagogický nadprůměr. Přinejmenším v tom, že se přišli ve volném čase bavit o škole. Prostě si jen těžko zvykají na rodiče jako rovnoprávné partnery v diskusi.

Mějme pro to pochopení, nějakou chvíli to bude trvat. Jenže dokud nezačnou vnímat jako rovnoprávné rodiče, jen těžko vezmou jako rovnoprávné partnery k diskusi svoje žáky. A bez toho se neobejdeme zcela jistě. Chování k rodičům, to je jen blikající kontrolka aktuálního stavu učitelské profese.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kauza Motol: Jak fungoval systém LudvíkZobrazit články