Potřebujeme víc politologů i kunsthistoriků

Je zajímavé, nakolik je u nás oblíbené považovat studium politologie i kunsthistorie za zosobnění jakési dekadentní marnivosti či téměř za plýtvání penězi i časem. A to i u lidí, u kterých by to člověk nečekal - včetně respektovaných novinářů a jejich vážených hostů. Ze strefování se do politologie a kunsthistorie se s narůstající krizí vzdělávacího systému stalo téměř klišé.

Ve skutečnosti však naše země potřebuje více mladých absolventů s politologickým či kunsthistorickým vzděláním - čímž neříkám, že nepotřebujeme jiné profese a vzdělávací programy. Pokud by však i tyto programy dokázaly zahrnout prvky politologického (a kunsthistorického) vzdělání, byli bychom lépe připraveni na zvládání post-faktické doby, která ohrožuje společnost narůstajícím chaosem a selháváním demokratické politiky.

Malá připravenost české společnosti na post-faktickou dobu souvisí s vysokou mírou stigmatizace politiky a s malou státotvorností většiny Čechů. A to se odráží také ve stigmatizaci studia politiky i kunsthistorie (která je vlastně studiem ideologické a symbolické reprodukce tradičních společenských elit). V roce 2016 přinesla zpráva OECD znepokojivé zjištění, že v Česku se o politiku „vůbec nezajímá“ téměř 60 procent mladých lidí ve věku 15 až 29 let.

Pro srovnání, v Dánsku či Německu to bylo pouhých 7 procent, ale i v Polsku to bylo podstatně méně než v Česku, i když také vysokých 27 procent. Toto zjištění svědčí o slabých základech liberální demokracie v Česku a o tom, že zanedbáváme význam politické socializace mladé generace. Co znamená pro kvalitu demokracie skutečnost, že se většina lidí o vládnutí vůbec nezajímá, není se těžké dovtípit. Odsouzenost k područí a ovládnutí těmi, kteří se zajímají…

Politologie a kunsthistorie mají mnoho společného – tedy kromě toho, že platí za obětního beránka mnoha rádoby odborníků na vzdělání a pracovní trh. Jejich absolventi jsou vedeni ke kritickému a otevřenému zkoumání a hodnocení toho, jak společnosti fungují a fungovaly. Studenti těchto oborů objevují, jak společnosti zacházejí s politickou mocí. Jsou vedeni k vědomí nesamozřejmosti existence liberálně demokratické společnosti - včetně potřeby názorové plurality. Učí se, že různé společnosti užívají různé režimy pravdy; jsou vedeni ke kritickému hodnocení morálních předpokladů, na kterých jsou tyto společnosti založeny. A tím posilují své dovednosti civilizovaně chránit hodnoty současné společnosti. Pokud si nejsme našich principů a hodnot vědomi, nemůžeme je přece ani smysluplně a promyšleně hájit…

Absolventi politologie jsou si také vědomi, že pouhým sledováním médií není možné zjistit, co se skutečně stalo – stejně jako toho, že zpochybňování a potvrzování faktů se má odehrávat podle pravidel. Učí se poznávat i to, že každá kultura je souborem sdílených předsudků, což ovlivňuje střetávání různých kultur. Opakem faktu totiž není klam či manipulace, jak soudí mnozí interpreti post-faktické doby, nýbrž teorie, ideologie či morální předsudky. Post-faktická doba znamená především posílení hodnotově založeného přesvědčení a dovolávání se morálně, nacionálně či nábožensky zabarvených argumentů.

Jasným úkazem post-faktické doby je politováníhodný odchod Británie z Unie. V diskusi o Brexitu byly věcné argumenty nakonec považovány za jakousi překážku v porozumění „skutečným“ potřebám Britů; ačkoli se nakonec ukázalo, že šlo o identitární potřeby většiny hlasujících Angličanů, z nichž mnozí se nechali přesvědčit lichými argumenty a následně své volby litovali. Zkrátka a dobře, emocionalita a nacionální sentiment nejsou dobrými rádci při ochraně a prosazování zájmů.

Mimochodem, mezi našimi absolventy politologie nenacházím žádného, který by byl na úřadu práce, ale lidi na zajímavých pozicích napříč širokým spektrem profesí, kteří se dokážou zorientovat v dilematech dnešní doby a jsou dobře vybaveni k obhajobě principů a hodnot západní občanské společnosti. Moje argumentace má samozřejmě slabinu, toho času jsem vedoucím katedry politologie - a parafrázuji-li jednoho z našich ministrů, jsem si vědom svého střetu zájmů a využívám ho. Samozřejmě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí…

Autor je šéfem katedry politologie na VŠE