Ochrana seniorů, nebo čekárna na smrt?

Po dalším prodloužení nouzového stavu a s ním souvisejícím zákazu návštěv (nejen) v domovech seniorů to bude celkem téměř sedmdesát dní, během kterých senioři neuvidí lidskou bytost jinak než od hlavy k patě zahalenou v ochranných pomůckách. A sedmdesát dní, kdy prakticky neopustí svých patnáct metrů čtverečních pokoje. Skupinové aktivity jsou v domovech seniorů zrušeny a vyjma krátkých zdravotních procházek po zahradě tráví klienti veškerý čas v jedné jediné místnosti. Sami, protože doporučení pro pečovatele je nezdržovat se v pokoji déle, než je nezbytně nutné.

Senioři v pobytových zařízeních sociálních služeb jsou nyní jednoznačně nejvíc zraněnou skupinou ve společnosti. I ti nejvíc unavení pečovatelé jdou po práci domů mezi své blízké a aspoň na pár hodin změní prostředí. Jejich klienti ne. Ti doslova a do písmene čekají na smrt.

Žádná jiná skupina ve společnosti takový přístup nezažívá, žádná jiná by si ho nenechala líbit a její hlas by byl slyšet. Ať už na sociálních sítích nebo v podobě snahy apelovat na politiky a otevírat s nimi dialog. Staří lidé mají tu smůlu, že se jich nikdo na nic neptá a že se na sociálních sítích nesdružují.

Nastavená opatření možná seniory do určité míry chrání, ale především je hluboce zraňují. Jsou totiž jasným potvrzením toho, že pocity osamělosti a nepotřebnosti, kterými podle mnohých průzkumů trpí senioři nejvíc, jsou oprávněné. A nyní jsme je ještě krutým způsobem prohloubili. Plošnost a necitlivost, s jakou jsou jednotlivá opatření nastavována, berou seniorům další kus už tak nalomené důstojnosti, ale především kus té nejcennější lidské svobody. Svobody rozhodnout se pro svůj vlastní postoj a přístup k celé věci. Nepodléhejme ale iluzi, že bez koronaviru takové právo v plné míře mají a až v nouzovém stavu jim ho ze dne na den odebíráme.

Nepředstavitelná opuštěnost

Nouzový stav jen ukázal to, co víme a zanedbáváme dlouhé roky. Systém péče o seniory je nekvalitní a nedůstojný. Otázkou je, zda vůbec může být jiný, když jediným požadavkem pro výkon pečovatelské profese je absolvování tříměsíčního kurzu. Jakou hodnotu pro nás má služba, která si neklade žádné nároky na kvalitu její klíčové profese a spokojí se se vzděláním, které trvá stejně dlouho jako získání řidičského průkazu?

Už tento fakt je jasným důkazem zásadního nepochopení podstaty pečovatelské role. Tou totiž nejsou dovednosti technické, ale sociální. A právě ty v péči mnohdy chybí. Laskavost zaměňujeme za používání zdrobnělin a „dětského“ jazyka, respekt často chápeme jen jako pouhé zaklepání na dveře pokoje, než do něj vstoupíme, a na empatii si při rozdávání omalovánek klientům a kárání, aby dopili čaj, ani nevzpomeneme.

To, že se seniorů ani nyní na názor neptáme, není z tohoto úhlu pohledu ničím překvapivým. Překvapivé je, že nám to ani v tomto případě nepřijde špatně. A přitom stejnou situaci zažíváme letos již podruhé. Poprvé „pouze“ formou izolování seniorů na zhruba sedmdesát dnů, podruhé s bonusem v podobě pravidelného testování každých pět dní. Míra ochrany seniorů se ale nepočítá podle počtu provedených testů. Počítá se podle míry respektování a naplňování jejich potřeb.

Je nezbytné přiznat si, že to neumíme. Přitom koronavirus je příležitostí ke změně. Zaměřit bychom se měli na dvě věci. Zvednout prestiž pečovatelské profese a nerozhodovat o seniorech bez seniorů. Pokud jsme dopustili to, aby v ústavech umírali lidé nejen na covid, ale také na stesk, je transformace pobytových sociálních služeb aspoň malou příležitostí, jak naše selhání odčinit a zabránit tomu, aby se někdy v budoucnu podobná tragédie opakovala.

Tím, kdo zemře v naprosté osamělosti, bez možnosti rozloučit se svými blízkými a s pocitem nepředstavitelné opuštěnosti, bychom totiž mohli být i my sami.

Autorka pracuje v sociálních službách, aktuálně jako pečovatelka-dobrovolnice v domově seniorů