O nové barevné revoluci na Ukrajině bych nemluvil

Zmařené přidružení Ukrajiny k EU bylo rozbuškou, která vyvolala demonstrace, jež přerostly až v masový odpor proti režimu prezidenta Viktora Janukovyče. Představitelé opozice žádají odstoupení vlády a vypsání předčasných voleb. Na proslulém Majdanu chtějí demonstranti strávit i Silvestra. Janukovyč podle pozorovatelů díky podepsané ekonomické dohodě s Ruskem může lépe odolávat dalším opozičním požadavkům, zároveň v pondělí podepsal zákon o amnestii všech zadržených demonstrantů. Kam tedy Ukrajina míří? „O nové barevné revoluci bych ale nemluvil,“ hodnotí situaci Michal Lebduška, analytik think-tanku Asociace pro mezinárodní otázky, jenž se zabývá vnitřní a vnější politikou Ukrajiny.

Ukrajinci již měsíc protestují v ulicích Kyjeva. Bude situace ještě dál eskalovat?
Těžko odhadnout. Velký vliv budou mít další kroky prezidenta Janukovyče, respektive vlády. Pokud přistoupí k užití síly, jako tomu bylo v noci ze soboty 30. listopadu na neděli 1. prosince, pak bezpochyby mohou vyburcovat ještě větší množství lidí. Tento scénář se ale momentálně zdá nepravděpodobný a spíše se bude jednat, což by mohlo situaci uklidnit. Již došlo k setkání současného prezidenta Ukrajiny se třemi bývalými hlavami státu; Leonid Kravčuk poté oznámil, že Janukovyč souhlasil s vyjednáváním, které by mělo vést k podpisu asociační dohody s EU v březnu 2014. Zároveň vláda navrhuje jednání u „kulatého stolu“ s opozicí. Protesty tedy zřejmě ještě budou chvíli pokračovat; ukázalo, že na Ukrajině je stále vůle v nich pokračovat – ale určitě vzniká perspektiva pokojného řešení situace.

Takže nové barevné revoluce se zatím nedočkáme…
O nové barevné revoluci bych opravdu nemluvil, současné protesty mají zcela jinou dynamiku než události před devíti lety. Na počátku protestovali hlavně mladí lidé, především studenti, kteří vidí v EU šanci na lepší budoucnost. Tím se současné demonstrace mnohem spíše podobají nedávným vlnám protestů v Turecku nebo v Bulharsku. Spád událostem dodal teprve zmiňovaný brutální zásah policejních jednotek Berkut na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, který vyvolal masovější protesty. V nich hraje naprosto zásadní roli dlouhodobá nespokojenost s vládou Viktora Janukovyče; nepodepsání asociační dohody s EU bylo spíše katalyzátorem. Pokud chceme současnou situaci s něčím porovnávat, pak s vlnou protestů „Ukrajina bez Kučmy“ z let 2000 až 2001 – tu spustila vražda opozičního novináře Heorhije Gongadzeho, do níž měl být údajně zapletený právě tehdejší ukrajinský prezident Kučma.

Lze hledat další paralely s rokem s přelomem let 2000 a 2001? Tedy že současné protesty nepovedou k pádu Janukovyče, ale mohou vést ke konsolidaci opozice?
Pád Janukovyče je v současné situaci skutečně nepravděpodobný. Pokud dojde k nějakým změnám, pak spíše na úrovni vlády. Ovšem i to jen částečně, opozice evidentně nemá sílu, aby protlačila větší změny - což prokázala i její jednoznačná prohra při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Už od voleb v říjnu 2012 spolu tři opoziční strany spolupracují, takže ke konsolidaci opozice již došlo. Další větší změny neočekávám. Současná situace jim může nahrávat především výhledově - směrem k prezidentské volbě v lednu 2015.

A v nich dokážou v nich opoziční představitelé stran Vlast, Svoboda a UDAR být jednotní? A třeba i podpořit společného kandidáta, zřejmě bývalého boxera a předsedu UDAR Vitalije Klička?
Prozatím se představitelé opozice shodli, že jednotně podpoří společného svého kandidáta pouze ve druhém kole. V tom případě je zde ale nebezpečí, že by mohl postoupit například nacionalista Oleh Ťahnybok, který je pro velkou část Ukrajinců nepřijatelný - a velmi pravděpodobně by pak byl znovu zvolen Janukovyč. O podpoře jednotného kandidáta v prvním kole se sice během protestů vyjadřoval Kličko, ale situace je nejasná.

Jakou roli hraje v opozičním hnutí Julia Tymošenko?
Velmi marginální. Občas je využívána jako symbolu „zvůle“ současné vlády, ale to je asi tak vše - což je způsobeno i tím, že kdyby se vrátila do politiky, byla by pro současné lídry opozice nebezpečnou konkurencí. Případ Julie Tymošenko sice dominoval jednáním s EU před summitem ve Vilniusu, ale během protestů zůstává mimo hru, stejně jako v minulosti. Ostatně kdo zaznamenal, že od 25. listopadu do 6. prosince držela protestní hladovku?

Poté, co se 6. prosince prezident Janukovyč v Soči sešel s Vladimirem Putinem, začali někteří zahraniční novináři hovořit o tom, že je na spadnutí dohoda o vstupu Ukrajiny do Celní unie Běloruska, Ruska a Kazachstánu.
Jedná se spíše o uměle vyvolanou hysterii. Že Ukrajina prozatím nepodepsala asociační dohodu, neznamená, že vstoupí do Celní unie. Ukrajinské elity o to dlouhodobě nemají zájem - a vzhledem k rozsahu protestů je jednoznačný i názor ukrajinské veřejnosti. Bude se jednat spíše o ústupcích jako například v roce 2010, kdy byly podepsány tak zvané Charkovské dohody. Přece ceny ruského zemního plynu, o které jde v rusko-ukrajinských vztazích především, jsou velkou zátěží pro ukrajinskou ekonomiku. Vliv na dlouhodobou orientaci Ukrajiny ale tato vyjednávání mít nebudou.

Mimochodem je vůbec správné označovat Viktora Janukovyče za proruského prezidenta? Ne hraje spíše sám za sebe?
Je to tak, zásadní jsou především jeho vlastní zájmy. Nepřesnou nálepku „proruského“ politika získal především díky událostem během oranžové revoluce a pozdější hysterie okolo jeho zvolení prezidentem v roce 2010.

Spoluzakladatel firmy Google a ruský emigrant Sergej Brin označil Rusko za „Nigérii se sněhem“. Můžeme porovnávat výhody, které by Ukrajině přinesla užší integrace s Ruskem na jedné straně a EU na druhé?
Souhlasím, že výhody plynoucí z užší spolupráce na jedné straně s EU nebo na druhé s Ruskem jsou neporovnatelné. Rusko může Ukrajině přinést krátkodobé výhody v podobě půjček nebo snížení cen za energetické suroviny. Ale o moc více toho nebude. Výhody přiblížení se k EU, které vyplývají i z vyjednávané asociační dohody, jsou spíše nepřímé a dlouhodobé. Může to napomoci postupnému řešení chronických problémů, jako je obrovská míra korupce, anebo vytvoření stabilnějšího prostředí, které na Ukrajinu přitáhne evropské investice.

Je to tak, že buď Evropská unie, či naopak Rusko zcela ztratí vliv na Ukrajině?
Současná situace je často vnímána, coby hra s nulovým součtem je, ale nejsme uprostřed studené války, kdy existovaly v zásadě jen dvě možnosti. Vzhledem k tomu, že asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou neřeší politiku vůči třetím zemím, může Ukrajina nadále udržovat blízký vztah i s Ruskem. Fakticky se o nulový součet nejedná, ale záleží, jak bude situace interpretována - a to především v Rusku. Jde hlavně o geopolitické ambice Vladimíra Putina, který bez Ukrajiny plně neobnoví vliv Ruska v prostoru bývalého SSSR. Ale upřímně řečeno, vzhledem k dlouhodobému trendu ve směřování Ukrajiny musí ruští představitelé vědět, že se jim nepodaří připoutat tuto zemi k sobě tak jako třeba Bělorusko. Tento trend ostatně není novinkou a začal de facto ihned po pádu Sovětského svazu, kdy Ukrajina neratifikovala dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států a od té doby se pomalu, ale stabilně od Ruska odpoutává. Na jistou dobu se rusko-ukrajinské vztahy mohou po eventuelním podepsání dohody s EU zhoršit, ale postupně dojde k normalizaci především v oblasti vzájemného obchodu. Ten je ostatně do značné míry nezávislý na diplomatických vztazích.

A jaké bezprostřední výsledky na Ukrajinu by naopak mělo podepsání asociační dohody, ke kterému mělo dojít na Vilniuském summitu Východního partnerství?
Bezprostřední dopady v podstatě žádné - a to je zásadní problém. Ukrajinci očekávají, že dohoda bude rychlým všelékem na chronické problémy jejich země, což může vést k obrovskému zklamání. Spíše se jedná o rámec, který může, ale také nemusí umožnit další rozvoj Ukrajiny.

Jaký bude osud asociační dohody a ukrajinské integrace do EU?
Vzhledem k současné situaci lze předpokládat, že podpis asociační dohody bude dotažen do konce - a myslím si, že k tomu dojde nejpozději po prezidentských volbách v lednu 2015. Osud dalšího přibližování bude záležet i na vůli ze strany EU. Bylo by pozitivní, kdyby byl alespoň některým zemím východního partnerství přiznán status potenciálních kandidátů na členství v EU, což by mohlo pomoci tyto země postupně reformovat tak jak se to děje v zemích západního Balkánu. V současnosti však bude nejaktuálnější jednání o uvolnění vízového režimu - to je ostatně pro Ukrajince nejviditelnějším praktickým přínosem spolupráce s Unií.