Nízkou volební účast dokázali využít Svobodní a Piráti

Ještě než se pohoršíme nad omezeností českého elektorátu a jeho nezájmem o svět za hranicemi země, je vhodné si uvědomit, že podobný nezájem projevují voliči i v případě Senátu. U druhého kola těchto voleb, které se obvykle koná samostatně, tedy bez spojitosti s jinými volbami, účast osciluje okolo 20 %, v roce 2012 to bylo konkrétně 18,6 %.

Vnímání smyslu Senátu je přitom srovnatelné s vnímáním Evropského parlamentu. Obojí je chápáno spíše jako forma rentiérství než veřejné služby, která ovlivňuje reálné životy občanů. Společné je i historické zpochybňování smyslu obou institucí jako takových.

Nemá cenu opakovat, že Češi Evropské unii příliš nedůvěřují. Podle nejnovějšího průzkumu CVVM je 28 % respondentů s členstvím v EU spokojeno, 38 % není spokojeno ani nespokojeno a 31 % občanů vyjádřilo nespokojenost. Větší problém s EU pak projevují spíše levicoví voliči. Těžko při tomto poněkud vlažném vztahu očekávat frenetický zájem o evropské volby.

Pokud je zmíněna neúčast jako signifikantní faktor celých voleb, je nutné také dodat, že tato neúčast je distribuována značně nerovnoměrně. Největší problém s ní mají levicové strany a také ideově neukotvené ANO Andreje Babiše.

S vědomím velkého zjednodušení si můžeme určitý hrubý obraz udělat při srovnání počtu voličů jednotlivých stran v nedávných sněmovních volbách s těmi evropskými. Tento přístup podporuje i analýza voličských přesunů v článku Kamila Gregora, podle které voliči zůstali věrní svým stranám. Následující graf ukazuje, kolik procent voličů dané strany dorazilo i k evropským volbám.

Nejlepší mobilizaci svých skalních voličů předvedli Svobodní (65 %) a Piráti (55 %), zatímco KSČM (22,5 %) a ČSSD (21,1 %) své voliče nedokázala k větší účasti přesvědčit. Druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů pro Jana Kellera je sice hezkým číslem, ale straně jako celku nedokázal nijak pomoci. U strany s proevropským étosem je to tristní výsledek.

Určitou nadějí do budoucna snad může být nízký zájem voličů strany Andreje Babiše (26,4 %), kterou voliči po právu vnímají jako uskupení jednoho muže a těžko mohou očekávat, že bude i Evropu “řídit jako firmu.”

S úspěchem Svobodných kontrastuje propad Strany zelených (36 %), která nedokázala využít potenciálu nízké účasti, když její voliči raději zůstali doma. U ODS (30,3 %) je už v podstatě jakýkoli výsledek vnímán jako úspěch, což platí zvláště v situaci, kdy se její voliči vždy projevovali značně proevropštěji než sama strana. Postavit kampaň na obskurní petici za zachování koruny je stejně mimo realitu jako samotné toto uskupení. Těžko racionálně vysvětlit, proč se bývalý hegemon pravice pustil do boje o elektorát Svobodných.

Vzhledem k nezájmu o tyto volby nelze z jejich výsledku o rozložení politických sil v Česku vyvozovat v podstatě nic. Účast sice může vypadat komicky až absurdně, ale volby do senátu jsou na tom stejně. Že politici nedokáží svým voličům vysvětlit, proč je Evropský parlament důležitý, je jejich problém. Nemohou čekat, že si to budou voliči studovat o víkendech na svých chalupách.

Také je nutné dodat, že si s Evropskou unií neví příliš rady ani česká média. Místo informování o dění v evropských institucích se obvykle spokojí s chytlavými titulky o konci pomazánkového másla. O celkovém obrazu unie svědčí i vnímání občanů, kdy za největší problémy EU - podle již zmiňovaného průzkumu CVVM - považují nárůst byrokracie a úřadů (88 %), s čímž mohou mít jen těžko osobní zkušenost.

Autor je sociolog