Na vozíku po oslím můstku svobody

Hodně lidí by nám chtělo stavět domy. Komfortní obytné komplexy, ve kterých by se nám snadno žilo. Nebyl by v nich ani jeden schod. Chodby by byly prostorné, všechny dveře opatřené madlem, tlačítka ve výtazích ve správné výšce. A ty služby! V první řadě by nechyběl vyhřátý bazén, vířivky a perličkové koupele, které by konejšivě nadnášely naši tělesnou jinakost. Z vody by nás zručné ruce vyzvedly rovnou na masážní stůl a hned po ní posunuly na arteterapii. A večer by nás zavezly do společenského sálu na trochu té zábavy. Všechno bychom měli pod jednou střechou, o nic bychom se nemuseli starat ani se nikam na svých vozících trmácet. Bylo by to pohodlné a bezpečné.

Ti lidé se pak zpravidla diví, že mnozí z nás nemají o takový vypolstrovaný život zájem. Diví se, že mnohé komfort institucionální péče vůbec neláká a dávají přednost samostatné existenci pouze za občasné podpory osobní asistence. Nebylo by lepší mít jistotu, že se o vás vždycky někdo postará? ptají se často. Nebojíte se, že se vám něco stane a kolem nebude nikdo, kdo by vám pomohl? A není samostatný život ve vašem zdravotním stavu trochu riskantní?

Ano, riskantní trochu je. Málokterý člověk s těžším postižením si u nás může dovolit tolik hodin asistence, kolik by za den skutečně potřeboval. Jestliže přesto bydlí sám, musí prostě počítat s tím, že mu občas upadne telefon, aniž by mu ho měl kdo podat. Že mu může jeho elektrický vozík vypovědět službu zrovna cestou na toaletu a on v něm zůstane na hodiny uvězněný se svou potřebou uprostřed místnosti. Nebo že mu – a to bývá nejhorší – bude čas od času doopravdy špatně, aniž by mu kdo podržel vlasy či vyloupl paralen.

Ne že by všechny ty dílčí katastrofy nebyly občas vyčerpávající a bezstarostně šplouchající bazén by nebyl lákavý. Kdo by tu a tam nezatoužil po bezpečné náruči institucionální péče, která metodicky eliminuje veškerá rizika, jež jinak přináší samostatný život? Jenže bezpečí ani pohodlí komplexu postaveného na míru potřebám lidí s postižením zřídka u koho převáží ten skvělý pocit z příležitosti žít a rozhodovat se sám za sebe.

I kdyby takové budovy opravdu byly oázami komfortu (jako že ve skutečnosti zpravidla nejsou), jejich obyvatelé se vždycky budou muset alespoň z části přizpůsobit místnímu režimu. Institucionální péče totiž svým svěřencům výměnou za jistotu a bezpečí obvykle naplánuje dny tak, jak se hodí především jí samotné.

Ale co všichni ti lidé, kteří potřebují, aby jim někdo pomohl naplánovat den? Co všichni ti, na které musí někdo dávat pozor? namítnou tamti ze shora. A budou mít pravdu. Nebylo by fér líčit s vidinou sestry Ratchedové institucionální péči za všech okolností jako špatnou volbu. Zejména v komunitnějších podmínkách a s vlídným, nepřetíženým personálem to může být pro některé lidi s postižením zdařilé životní aranžmá. Taková volba by ovšem měla vždycky být jasně odůvodněná, nevynucená - a hlavně by ji mělo být možné v budoucnu změnit.

Ti nahoře už jistě tuší, kam tím mířím. Do karantény! Bylo by možná trochu moc jednoduché dávat rovnítko mezi dilematy života s postižením a otázkami, jimž kvůli pandemii čelíme. Riziko znečištěných vlasů je nesrovnatelné s ohrožením, které nová virová infekce pro část společnosti představuje. Do této rizikové výseče ostatně sami lidé s postižením často patří. Jakási paralela tu ovšem existuje: my tu opravdu právě řešíme dilema mezi svobodou a bezpečím a ještě ho nějakou dobu nejspíš řešit budeme.

O postižení se málokdy mluví jako o něčem pozitivním. Nejčastěji se skloňují těžkosti, s nimiž se jeho nositelé potýkají, a doufá se, že je zmírní léčebné splývání na hladině bazénů. Omezení soběstačnosti však může být i cennou zkušeností. Zkušeností, která vede k poznání, že skvělý pocit z vlastní svobody stojí za rozumnou míru rizika – snad se ji hodí zmínit právě v momentech, kdy se zdá, že by celou společnost (zase) mohlo pohltit nařízené bezpečí. Čím déle totiž pandemie potrvá, tím bude spolu s prohlubující se zdravotní a hlavně následnou ekonomickou krizí vzrůstat nebezpečí, že svoboda už nebude tolik bezpečná – a demokratické hodnoty tolik pohodlné.