Na ukrajinském předměstí Luhansku

Píše se 28. duben roku 2014. Včera v Luhansku vyhlásili samostatnou Luhanskou lidovou republiku. Kamera zabírá dění před okresním úřadem v poklidné rekreační a zemědělské vesnici Stanycja Luhanska, která se nachází se jen několik kilometrů od severního okraje východoukrajinského velkoměsta.

Před budovou se shromáždil dav několika stovek lidí. Doprovázejí je uniformovaní Kozáci, které vede Aleksej Mozgovoj, muž, jenž se později nechvalně proslavil jako nemilosrdný velitel separatistického batalionu Přízrak. Nad shromážděním se vznášejí ruské vlajky.

Rozlícení zástupci shromáždění vstupují do kanceláře tehdejšího okresního předsedy Vinnika s požadavkem na vypsání referenda. Místností se nesou rozhněvané výkřiky:

„Chci jasnou odpověď: podporujete kyjevskou juntu?”

„Zabíjejí naše děti.”

„Jmenoval vás Turčynov, který pro nás není prezident.”

„Vláda vychází z lidu, pravda? Uposlechněte tedy lid a odstupte.”

Vinnik referendum vypsat odmítá. Po slovní potyčce ho vyvádějí před radnici, kde před dav vystupuje výřečný muž z lidu: „Kdo je pro, aby ho ve funkci nahradil tady místopředseda Bolgov?”

Shromáždění zvedá ruce.

„Kdo je proti?” ptá se muž. „Nikdo, dobrá tedy.”

Jeden z Kozáků sděluje instrukce týkající se dočasné správy vesnice a na závěr proslovu pronáší: „Nejdůležitější je skoncovat s nadvládou Kyjeva. Začínáme skromně, ale dotáhneme to daleko!”

Z davu se ozývá jásot. Nad okresní úřad se zvedá ruská trikolora.

Dění údajně pasivně přihlíželo 150 ozbrojených policistů. Takto Stanycja zpřetrhala své vazby s Ukrajinou: za obecného nadšení a většinového souhlasu. Rozhodnutí bylo zanedlouho stvrzeno v referendu.

Ukrajina ovšem brzy zahájila ofenzívu s cílem znovuzískat ztracené území. Vládní vojska se k vesnici přiblížila v polovině června, a brzy nato zahájila ostřelování separatistických pozicí. To se neobešlo bez poškození obytných čtvrtí a ztrát na životech civilistů. Místní z vesnice začali postupně utíkat. Ukrajinská vojska do vesnice vstoupila 18. srpna, a po třech dnech pouličních bojů nad ní převzala plnou kontrolu.

Ostřelování ale pokračovalo, tentokrát ze separatistické strany. Značná část domů vyhořela, a do léta následujícího roku se vesnice takřka vylidnila. Na nový rok do Stanycje vstoupily jednotky ukrajinského dobrovolnického batalionu Tornádo s cílem „vyčistit vesnici od separatistů”. Namísto toho však rabovaly a dopouštěly se násilností na civilním obyvatelstvu.

Batalion z vesnice později odvolali a někteří z jeho členů jsou dnes pro své válečné zločiny souzeni.

Pro zastánce Ukrajiny tu není bezpečno

Postupem času se život ve vesnici relativně normalizoval. Velká část lidí se vrátila. Riziko ostřelování sice přetrvává, v porovnání s předchozími lety je ale zanedbatelné. Funguje zde několik obchodů, na každém rohu se opravuje a v ulicích je poměrně živo, jelikož tudy denně projdou díky nedalekému hraničními přechodu do separatistického Luhansku tisíce cestujících.

Příchozí na příjezdové cestě vítá velká cedule s nápisem „Stanycja je Ukrajina” laděná v ukrajinských národních barvách. Ukrajinské národní symboly jsou ve Stanycji všudypřítomné. Na nadzemních konstrukcích plynového potrubí visí státní vlajky. Sloupy a zdi jsou pomalované ukrajinskými státními znaky. V centru na památku bojů o vesnici nechali zbytky ostnatého drátu a kulometné hnízdo, naproti kterých je pověšená nástěnka s portréty „hrdinů” - ukrajinských vojáků, kteří v boji o vesnici padli.

Výzdoba však působí spíše jako provokace, politická nálada ve vesnici se totiž od roku 2014 příliš nezměnila. Přicházím k panelákovému domu, snad jedinému v celé Stanycji, jež je jinak tvořena jednopatrovými domky obklopenými velkými zahradami. V domě funguje bytový hostel sloužící převážně lidem ze separatistického území, kteří do Stanycje přijeli za vyřizováním administrativních záležitostí.

„Nebudu ti lhát, já tenhle stát z duše nenávidím,” říká na uvítanou postarší muž jménem Sergej, který v hostelu pracuje jako správce. Do války dojížděl za prací do Luhansku, kde pracoval jako dělník v továrně, teď se pokouší se uživit pomocnými pracemi ve Stanycji.

Politické nálady ve vesnici o něco později shrnuje důchodkyně Olga, která dříve pracovala jako učitelka v místní škole. „Lidé už se o politice moc nebaví, většina se ale k Ukrajině staví velmi negativně. Kdyby se ukázalo, že Putin nakonec přijde, 99 procent místních by se radovalo. Proč? Kyjevská vláda neudělala nic pro to, aby si je získala zpátky,” říká, přestože sama se považuje za ukrajinskou patriotku.

„Pro zastánce Ukrajiny tu není úplně bezpečno,” dodává Olga. „Paradoxně nám vládnou ti samí lidé, kteří referendum organizovali, s čímž se já osobně nemůžu smířit. Tři z iniciátorů utekli, zbytek dál sedí v okresní a vesnické samosprávě. Na internetu visí video, na kterém stávající předseda okresní rady Zolkin jmenovaný Porošenkem nadšeně tleská člověku, který křičí, že je potřeba skoncovat s nadvládou kyjevské junty. Nikdo proukrajinsky smýšlející se na samosprávu nedostane.

Už před časem šli proukrajinští aktivisté na místní samosprávu se seznamem lidí, kteří měli v organizaci referenda prsty. Jedné aktivistce hned nato pokreslili plot hákovými kříži. Druhému, který tehdy dělal ředitele jedné místní školy, pod základy domu naházeli granáty jako výstrahu, že se odsud má klidit, načež odjel do Kyjeva, kde teď žije.”

Rozdílné nazírání

Jak oba tábory nahlížejí na nedávnou minulost?

„Lidé měli z ukrajinské armády strach,” popisuje atmosféru ve vesnici v létě roku 2014 Olga. „Osobně to nechápu, jak se můžou lidé ve 21. století bát své vlastní armády?”

„Nechtěli jsme, aby přišli,” říká mi rozezleně Sergej. „Jsem Ukrajinec jak poleno a nepřál bych si, abychom se stali součástí nějakého Ruska, ale proč tehdy v Kyjevě rozhodli beze mě?” chytá mě za rameno a podívá se mi zpříma do očí. „Proč se mě tehdy nikdo nezeptal, co vlastně chci?

Za LLR tu byl pořádek. Všechno fungovalo, pak nás ale začali Ukrajinci ostřelovat. Jednou jsem za jediný den napočítal asi 400 raket! Dokážeš si to představit? V červenci bombardovali Kondrašovku, přilehlou vesnici. Byl jsem tam a viděl jsem mrtvé ženy a děti. Prý se spletli. Jak se mohli takhle splést? Pak ti idioti ještě odpálili most do Luhansku, takže jsem už nemohl dál jezdit do práce.”

„Neostřelovali Stanycju stejně tak separatisté?” namítám.

Sergej se pozastavuje, a pak přiznává: „Ostřelovali, to ano, ale tamti,” ukazuje směrem do ukrajinského vnitrozemí, „tamti stříleli víc.”

Olga, která oproti Sergejovi reprezentuje menšinový tábor, je ovšem za příchod ukrajinských vojsk ráda a za viníky následné války označuje organizátory nepokojů: „Viníky téhle spouště musí potrestat. Dát jim aspoň rok za to, že seděli v komisi, že tleskali na shromáždění.”

S přimhouřeným okem se dívá dokonce také na řádění batalionu Tornádo: „Normální lidi nechávali na pokoji, šli po organizátorech referenda. Nám vylomili dveře od garáže, kde bylo auto a nový generátor, a nic nevzali. Jestli někomu leží v žaludku, tak je to spíš z důvodu, že zastavili kontraband, vagony plné železa a dřeva, na kterých si někdo mastil kapsy.

Přeji si mír, aby se Luhansk vrátil zpátky pod Ukrajinu,” shrnuje svou pozici.

V Kyjevě sedí banderovci

V ulicích Stanycje panuje obecná hořkost. Nespokojenost se stávajícími politickými a ekonomickými poměry lze cítit na každém kroku. Přestože se místní ekonomika díky blízkosti hraničního přechodu, ze kterého místním plynou příjmy, relativně zotavila, životní standard se v porovnání s lety před válkou snížil. Zvýšily se ceny, spousta lidí přišla o práci. Navíc se lidé cítí kvůli probíhající válce, na jejíž průběh nemají žádný vliv a za kterou v jejich očích nemohou oni, ale kyjevská vláda, ukřivděni.

„Vláda nenabízí ani žádné odškodnění škod na poničených domech,” stěžuje Olga, jíž v roce 2015 zničili dům, který si opravila až díky finanční asistenci od Norské uprchlické rady.

„Nejlíp bylo za Janukoviče. Věděli jsme, co bude zítra, a dostávali jsme slušně zaplaceno,” povzdechl si Nikolaj, postarší zarostlý muž, který pokuřuje na zídce před místním obchodem s potravinami. Před válkou žil v Luhansku, teď se ve Stanycji živí jako stavební dělník.

Vytahuje svou krabičku cigaret, na jejíž cenovce se píše „25 hřiven”: „Vidíš? V Kyjevě si platí 25, ale po mně chtěli 27. Všechno je tu dražší, protože sem nevede ani pořádná cesta. Rusko a Amerika se perou a rány dopadají na nás, obyčejné Ukrajince, kteří s tím nemají nic společného. A těm banderovcům, co sedí v Kyjevě, jsme úplně ukradení.”

„Máme toho po krk,” říká mi rozhodně o kus dál starší pán s plnovousem.

Východoukrajinská společnost zůstává názorově rozdělená, protiukrajinské názory mezi lidmi ovšem převažují, přestože po nich střílela jak Ukrajina, tak separatisté. Významnou roli zde nejspíše hraje skutečnost, že se ukrajinské vládě nepodařilo životní úroveň v konfliktem poškozených oblastech pozvednout.

Ukrajinské zákony se příliš nedodržují

Ukrajina na jaře roku 2017 zakázala veškerý obchod se separatistickým územím. V praxi se nařízení ovšem nezřídkakdy porušuje, což je na Ukrajině, která se řadí mezi nejvíce zkorumpované země na světě s velmi slabým právním státem, poměrně obvyklé.

„V Luhansku jsou ukrajinského zboží v obchodech plné regály,” říká mi stavební inženýr Vladimír, který do Luhansku ze Stanycje pravidelně jezdí.

Jak se ukrajinské zboží na separatistické území dostává?

Jednoduché vodítko nabízí hraniční přechod vedoucí na separatistické území nacházející se na kraji vesnice. Přechodem denně procházejí vedle tisíců běžných cestujících také zástupy mužů s trakaři, na kterých mají naložené bedny s masem, rybami, uzeninami nebo třeba sýry, jednoduše vším, co se dá na Ukrajině sehnat levněji než v Luhansku.

„Když makám od pěti ráno do šesti večer, vydělám si třeba i dva tisíce hřiven za den,” vysvětluje mi mladík, se kterým se dávám do řeči u přilehlého stánku s občerstvením. Zrovna se vrátil z Luhansku a posilňuje se před cestou zpátky, kdy navečer poveze zpátky dnes poslední várku.

„Prostě přijdeš a začneš jezdit, všechno je legální,” reaguje na můj dotaz, jak se k tak dobře placené práci, o které se většině Ukrajinců snad ani nesní, dostal.

Jeho tvrzení však brzy zpochybňuje přicházející hlouček kolegů. „Tady ho máme, našeho vrchního korupčníka,” vítá ho jeden zvesela.

S uplácením se cestující na přechodech mezi ukrajinským a separatistickým setká velmi často. Kdo neplatí, stráví ve frontě dlouhé hodiny, kdo si ovšem připlatí, může se jednoduše svézt mikrobusem, které pohraničníci pouští přednostně a které projedou celý přechod, kde jiní mohou strávit celý den, třeba i za hodiny.

Přesně to se mi stalo na zpáteční cestě z Doněcku přes přechod Marinka. Cesta vyšla na asi 500 hřiven, tedy čtvrtinu běžné penze. V mikrobusu vedle mě sedí ještě několik spolucestujících, velmi často starých lidí se sníženou pohyblivostí jedoucích si vyzvednout penzi.

Na doněckém checkpointu předjíždíme dlouhou kolonu čekajících aut. V budce nás odbavují během několika minut. Uprostřed frontového pásma před začátkem ukrajinského území se řidič zeptá, kdo z nás může normálně chodit. Čtyři si přesedáme do starého mercedesu přistaveného na krajnici.

Poměrně mladý řidič si tento zdroj obživy našel poté, co Ukrajina v reakci na bující byznys s mikrobusovou dopravou omezila maximální povolený počet cestujících ve vozidlech projíždějících přes hranici.

Na ukrajinském území nás pozastavuje voják. „Počkat počkat, už jsi poslal peníze?” ptá se našeho řidiče.

„Jo, už v sobotu,” ujišťuje ho řidič.

Zákaz obchodu silně postihl také přilehlý těžký průmysl, který byl závislý na dodávkách uhlí ze separatistického území, kde se nachází většina uhelných dolů. Brzy se však našly cestičky, jak nařízení obejít.

Do přífrontového města Světlodarsk jsem se svezl s agronomem Serjožou a jeho manželkou Jaroslavou, která pracuje ve Vuhlehirské tepelné elektrárně za městem.

„Na začátku nakoupili americké uhlí, na které ale není naše zařízení stavěné, takže nehořelo. Vidíte tam tu železnici?” ptá se. „Vozí to sem přímo z DLR a LLR. Vedoucí tamních šachet sem normálně jezdí, aby zkontrolovali dodávky a vyzvedli si peníze. Každý dělá, jakoby nic. Tak je to tu se vším.”

Kontraband a různé nelegální praktiky paradoxně pomáhají držet přífrontové regiony, které kvůli válce a zpřetrhání obchodních vazeb se separatistickým územím přišly o přirozený zdroj příjmu, při životě, protože místním umožňují vydělat si relativně slušné peníze.

Celý fenomén je však jen malou součástí hlubších institucionálních problémů, které zemi dlouhodobě brání se ekonomicky rozvinout. Spravedlnost stojí na straně toho, kdo má více peněz. Státní orgány jsou úplatné. Neexistují větší záruky, aby lidé mohli dlouhodobě investovat a podnikat.

„Studoval jsem v Dánsku a chvíli pracoval v Anglii, kde jsem si vydělal peníze, které jsem tady na Ukrajině investoval,” vypráví mi na zdlouhavé cestě autem ze Severodoněcku do Slavjansku dnes už bývalý podnikatel Alexej, zatímco kličkuje mezi děrami na neopravené silnici.

„Povedlo se mi rozběhnout poměrně úspěšnou výrobnu parket. Všechno více méně šlapalo, vydělávali jsme slušné peníze a naši zaměstnanci dostávali dost vysoké výplaty.

Procházka růžovým sadem to ale nebyla. Komu všemu jsem musel odvádět desátky? Hasičům, aby mi fabriku někdo nevypálil, policistům, soudcům, prostě každému, kdo měl v rukou nějakou moc, kterou proti mně mohl zneužít. V roce 2009 se mi soudcovská mafie dokonce pokusila firmu ukrást, prostě se ji chtěli přepsat na jiného majitele.

Po Euromajdanu se ale korupční schémata změnila, zkrátka po mně chtěli až příliš mnoho peněz a už se mi nevyplatilo podnik dál provozovat. Zavřeli jsme to a teď pracuju pro někoho jiného,” popisuje typický případ podnikatelského projektu, který kvůli podmínkám panujícím v zemi selhal.

Ukrajina v roce 2014 směle vykročila směrem k Západu s velkými očekáváními nadcházejícího ekonomického rozmachu, nezvládla ovšem vyřešit dlouhodobé institucionální problémy, které zemi od rozpadu Sovětského svazu sužují. Dokud tak neučiní, je pravděpodobně odsouzena k dlouhodobé stagnaci bez možnosti využít potenciál, který jí skýtají relativně velké přírodní bohatství, výhodná přímořská pozice a vzdělaná populace.