Co jsme spolkli Číně i s navijákem

Zprávy o nedávném 19. sjezdu čínské komunistické strany slouží jako další připomínka narativu, který se v souvislosti s touto zemí periodicky objevuje v médiích, a to nejen českých: Čína je velká. Čína je jiná. Číně není snadné porozumět. Čína je kategorie sama pro sebe.

Narativ o jedinečnosti Číny shodně opakují sinologové, experti na Čínu, novináři i politická a ekonomická elita. V české společnosti, která je rozdělena na dva tábory - jeden, který prosazuje lidská práva jako hodnotové východisko české zahraniční politiky, a druhý, jenž klade důraz na výhodnost ekonomické spolupráce s Čínou – se jedná možná o jediné téma, na němž se obě strany shodnou. Bohužel to obě strany současně napojuje na rétoriku čínské diplomacie.

Argumenty, které vykreslují Čínu jako zcela specifickou entitu, jsou zažitou součástí tohoto kánonu. Fascinuje nás jak samo řízení země se 1,3 miliardou obyvatel, tak hlavně ekonomické příležitosti vyplývající z obřího trhu potenciálních konzumentů našeho zboží. Pozastavujeme se nad mnoha tisíciletou historií, diverzitou země s 56 státem uznanými etniky, odlišnými tradicemi a kulturou. Zapomínáme však, že tytéž a další rádoby unikátně charakteristiky mají i jiné státy, například Indie - aniž si přitom nárokují zvláštní zacházení.

Čínu nicméně od ostatních případů odlišuje skutečnost, že nám přístup k informacím a k pochopení sebe samé spíše komplikuje. Země byla po významnou část své historie zcela nebo částečně izolovaná. V imperiální Číně chránily zemi před „barbary“ a cizími myšlenkami zdi a protokol. V moderní historii byla Čína odříznuta logikou studené války a vlastními excesy typu kulturní revoluce. Během ní byli mimo jiné do Pekingu staženi téměř všichni čínští velvyslanci, a země tak ztratila funkční diplomatické spojení se světem.

Svou roli hraje i složitost čínského písma, přičemž zdaleka ne všechno považují Číňané za nutné překládat, podle logiky zděděné z časů císařství: je-li to známo v Číně, je to známo v „civilizovaném světě“. V neposlední řadě je zřejmá neochota sdílet informace o čínském politickém systému a rozhodovacích procesech tamního vedení.

Jako komunistické Československo jsme byli od roztržky mezi Sovětským svazem a Čínou v 60. letech ideologickými nepřáteli - a zkoumání moderní Číny nebylo pro sinology oblastí právě bezpečnou. V Česku tak logicky nemohla ani vyrůst generace odborníků s přímou vazbou a porozuměním současným poměrům v zemi. Percepce Číny jako jiné a zvláštní je pak vcelku pochopitelná, ale skrývá v sobě řadu nebezpečí.

Jakmile přijmeme pohled na Čínu jako na výlučnou a vymykající se obecné kategorizaci, implicitně souhlasíme s tím, že nemůže být popsána a vysvětlena za použití univerzálních konceptů a norem. Tento zdánlivě logický skok samozřejmě čínské vedení rádo podporuje, protože z něj vyplývá, že Čína nemůže být posuzována podle západních standardů a západní ideje vládnutí v ní nemohou fungovat.

Ironicky se zde ztrácí v překladu jinak očividný logický paradox: ve skutečnosti je totiž Čína řízena za použití některých západních „vynálezů“. Ať už je to komunismus, importovaný přes někdejší Sovětský svaz, nebo nacionalismus, který zakladatel čínské republiky Sunjatsen (Sun I-sien) studoval během cest do Spojených států a Evropy.

Fascinace Čínou není samozřejmě výhradní doménou České republiky ani nevyplývá pouze z relativně nedávného nárůstu moci Čínské lidové republiky posílení její mezinárodní aktivity. A sama o sobě není (pochopitelně) škodlivá. Aby se však nezvrhla v uvažování, které jde bezděčně na ruku stereotypům, jež Čína cíleně pěstuje, je třeba jasně definovat, co vlastně o Číně víme, jak to víme, kdo nám čínský příběh vypráví a za jakým účelem.

Pro českou politickou a ekonomickou elitu i širokou veřejnost je tato kritická reflexe klíčová pro stanovení a posouzení možností a limitů naší strategie vůči Číně.  Zejména z dlouhodobého hlediska je to bezpečnější a racionálnější než mechanické přejímání vzorců uvažování, které nemusí mít reálný základ, o to lépe však konvenují čínským záměrům. Zájem o Čínu není problém, naopak. Problémem však je zaujatý pohled, jehož kontury určuje někdo jiný než naše vlastní rozvaha.

Po parlamentních volbách získává potřeba prohloubení dnes polarizované a zjednodušené české debaty o Číně ještě na aktuálnosti. Hlavní političtí proponenti nastartování česko-čínských vztahů ve volbách neuspěli a vítěz voleb bude svoji čínskou politiku teprve formulovat. Kriticky se zabývat dosavadním přístupem je tak nejen žádoucí, ale i politicky prospěšné pro české zájmy.

Autorka je analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky, kde koordinuje mezinárodní projekt ChinfluenCE mapující čínský vliv ve střední Evropě