Čeští vojáci, ruské dezinformace. Převrat v Mali je nám blíž, než se zdá

Před pár dny jsme byli s rodinou na návštěvě u souseda, generálního konzula Mali v Abidžanu, hlavním městě Pobřeží slonoviny. Na prostorné terase si na zemi mezi proutěnými křesílky společně hrály naše děti s jakousi zelenou stavebnicí. Až po chvíli jsem si všimla, že to není stavebnice, ale miniaturní plastová armáda. Vojáci, tanky, stíhačky. „Ta-ta-ta-ta-táááá,“ křičel rozjařeně jeden z chlapců. „Hsi mrtvá!“, dodal směrem k mé dceři, která se na mě tázavě podívala. „Teto, bojuješ s námi?“ zeptal se mě vzápětí konzulův starší syn. „Eh… no ano, jistě že s vámi,“ ujistila jsem ho. Jak zvláštní náhoda, pomyslela jsem si.

Uprostřed léta totiž došlo v Mali k vojenskému převratu, který v uplynulých dnech vyústil ve jmenování přechodné vlády vojenské junty v koalici s opozičními silami. Až na pár stručných zpráv se událost v českých médiích příliš nerozebírala. Není divu, tento „entý“ puč kdesi daleko za saharskou pouští překrylo dramatické povolební dění Bělorusku a nyní samozřejmě druhá vlna pandemie Covidu-19.

Avšak svržení nepopulárního prezidenta Ibrahima Boubakara Keïty jeho vlastní armádou bychom pozornost věnovat měli. Byl to totiž právě IBK, jak se ex-prezidentovi přezdívá, kdo požádal na mezinárodní úrovni o pomoc v boji proti džihádistickým skupinám, jež kolem roku 2012 začaly vážně ohrožovat jednotu Mali. Ve jménu potírání islamistického terorismu se v rozlehlé zemi vklíněné do sahelského vnitrozemí od roku 2013 až překvapivě silně angažuje i Česko.

A to hned na několika úrovních. Od roku 2013 ve výcvikové misi Evropské unie EUTM, v níž Češi dokonce od letošního července na půl roku přebrali velení. Ve více než sedmisethlavém útvaru, jehož posláním je výcvik malijských ozbrojených složek, v současnosti působí 120 příslušníků české armády. O dva roky později (2015) se ČR zapojila do stabilizační mise OSN MINUSMA (kromě finančních příspěvků pracuje v současnosti ve štábu mise pět českých vojáků). A konečně, na počátku letošního roku česká vláda schválila vyslání šesti desítek vojáků do rozšířené, původně ryze francouzské vojenské operace Barkhane a jejich zapojení do zvláštní jednotky Takuba po boku dalších evropských partnerů (Velké Británie, Estonska a Dánska).

Chronická nedůvěra

Cílem západních vojenských i civilních intervencí je - stručně řečeno - podpořit místní vojenské síly a vystrnadit jejich prostřednictvím náboženské radikály z oblasti západního Sahelu. Ti v různých uskupeních a pod různými jmény (Ansár Dine, AKIM, Al-Murabitún, IS ve velké Sahaře) přísahají věrnost Al-Káidě nebo Islámskému státu a pod jejich prapory se přiživují na místních konfliktech. Například na sporech o úrodnou půdu mezi nomádskými pastevci a usedlými zemědělci v jižní části země a v oblasti vnitřní delty řeky Niger, nebo na separatistických snahách tradičně zanedbávaných etnických skupin, jakými jsou především Tuaregové na severu.

Na úvod zmíněný vojenský puč nyní s novou naléhavostí otevírá otázku budoucnosti západního (potažmo našeho) působení. Dosavadní spolupráce totiž stála na alianci suverénních států a jimi spravovaných armád – jenže malijský stát je dlouhodobě slabý, a navíc je to právě armáda, která jej současným převratem dále rozvrátila.

Podle některých analýz je puč výsledkem chronické nedůvěry části velitelského sboru ve vládní představitele. Vedoucí junty, plukovník Assimi Goïta a jeho kolegové, je viní ze zoufalého podfinancování obranného rezortu, rozsáhlé korupce a beznadějně neprofesionálního managementu. Důsledkem jsou podle nich neúměrné ztráty na lidských životech v řadách malijských vojáků v bojích s džihádisty.

Vojenská junta (která si nyní de facto uzurpuje moc) zatím ujišťuje, že se Západem hodlá dále spolupracovat, ale spojenci Mali jsou poněkud v rozpacích. Evropa v čele s nejsilněji angažovanou Francií převrat odsoudila a zároveň vyjádřila ochotu a vůli Mali „dále pomáhat“ - jak shrnuje též tweet ministra zahraničních věcí Petříčka z 19. srpna). Kromě tohoto poněkud bezzubého odsouzení Evropa vyčkává, aniž kdokoli z politiků jasně formuloval obavu z toho, že legitimní volby nakonec vypsány nebudou a moc zůstane v rukou uchvatitelů.

Účinnou pákou se ale zdá být tlak ze strany sousedních států sdružených v regionální hospodářskou organizaci ECOWAS (Hospodářské společenství států západní Afriky). Výměnou za zrušení tvrdých sankcí, které na Mali uvalila vzápětí po převratu, vyjednala s vojenskými předáky jmenování civilistů do nejdůležitějších funkcí přechodné vlády a další pravidla pro co nejhladší politický přechod.

Ruské zájmy

Nejistota nicméně zdaleka nekončí ani s přechodnou vládou, která by neměla trvat více než 18 měsíců. Podle současných průzkumů by volby vyhrála nejvýraznější osobnosti opozice, vlivný a charismatický imám Mahmúd Dicko, jenž ve svých mimořádně populárních kázáních brojí proti přítomnosti zahraničních misí a nese nemalý podíl na protizápadním resentimentu uvnitř malijské společnosti.

Džihádistický terorismus v Mali podle něj uměle vytváří Západ ve snaze zemi znovu kolonizovat. Tragické oběti na životech stále rostoucího počtu útoků zase označuje za boží trest za propagaci homosexuality, dovozní artikl bývalých kolonizátorů a jejich spojenců. V Saúdské Arábii vzdělaný Dicko bývá označován za „salafistického stoupence republiky“. Tyto vzájemně si odporující pojmy vypovídají o jeho silném vlivu na politiku v zemi tvořenou z 98 procent muslimy.

Oblíbený imám zároveň vystupuje velmi pragmaticky, ochotně poskytuje rozhovory západním médiím a svá slova obratně mírní tak, že se zatím žádnému novináři nepodařilo dostat se mu na kobylku. Na jeho případný podíl na příštím zřízení (ať už aktivní, nebo jako jeho šedá eminence) se tudíž Západ dívá s obavami.

Silnou protizápadní vlnu v Mali rozdmýchává také Rusko. Většina fotografií demonstrací z minulých týdnů zachycují transparenty s nápisy jako Francouzi vypadněte! Děkujeme za podporu Rusku a Číně! Smrt Francii a jejím spojencům! Ať žije spolupráce s Ruskem! Není jasné, jakou roli Rusko hraje v šíření fake news na sociálních sítích, ale na míru dezinformací očerňující západní operace v Mali nedávno upozornil i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.

Je příznačné, že ruský velvyslanec v Bamaku, Igor Gromyko, byl vzápětí po převratu přijat zástupci malijské junty jako první zahraniční diplomat. Někteří její vysoce postavení členové ostatně prošli v nedávné době vojenskými školeními v Moskvě. Nefungující stát, ze všech stran nahlodaný džihádistickými nájezdy, představuje také úrodnou půdu pro působení wagnerovců, paramilitantní soukromé skupiny žoldnéřů, kteří se sem přesouvají z blízkovýchodních a libyjských bojišť. Ruští oligarchové jako Jevgenij Prigožin tak mohou úspěšně plnit neoficiální úkol Kremlu diskreditovat Západ a zároveň si otevírají dveře do surovinových rájů (v Mali jsou to zejména naleziště zlata).

Současné dění v Mali tedy není tak vzdálené, jak se může na první pohled zdát, a to nejen kvůli poměrně intenzivnímu zapojení Česka.

Autorka žije v západní Africe