Čeští putinovci, spolek pomatenců?

Od Putinova přepadení Krymu se u nás dějí docela pozoruhodné věci. Skutečnost, že bývalý soudce Nejvyššího správního soudu Jiří Vyvadil zakládá spolek přátel Ruska, přitom není nejpodivnější z nich. Za pozornost stojí rychlá rusifikace části pravicových radikálů nacházejících se nejen v poněkud obskurním spolku Ne Bruselu, ale také třeba v okolí exprezidenta Klause.

V souznění s bývalým sociálním demokratem Jiřím Vyvadilem a jeho Přáteli Ruska se tak ocitá nejen sám Václav Klaus, ale také třeba někdejší místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a člen ODS Petr Štěpánek, bývalý zástupce vedoucího kanceláře Hradu Petr Hájek, exkancléř Jiří Weigl nebo antisemita A. B. Bartoš, kterého kdysi exprezident označil za nejlepšího českého novináře. Co vede tuto různorodou společnost k otevřené podpoře Vladimíra Putina?

Eurobijci na rozcestí

Svou roli zřejmě sehrává psychické rozpoložení lidí, kteří se umanutě vyhraňují vůči všemu, co připomíná hodnoty a myšlenky Václava Havla. Správně totiž předpokládají, že „havlisté“ - jak nazývají občany hlásící se k prezidentově odkazu - budou nejrozhodnějšími odpůrci Putinova násilnického úsilí udržet Ukrajinu pod křídly velkého Ruska.

Pak je tu ale také fakt, že Rusko vyzývá na velmocenský souboj USA a Evropskou unii, jež moskevská propaganda viní z vyprovokování „kyjevského puče.“ Pro dlouholeté domácí kritiky Bruselu tak nastává problém.

V situaci, kdy Putin směřuje k obnovení „říše zla“ i za cenu vojenské agrese, se musí rozhodnout. Je pro naši zemi hlavním nebezpečím Rusko dospívající k autokracii podepřené ideologií národního bolševismu? Nebo Evropská unie, která má hodně nedokonalostí, ale stále se opírá o víru v demokracii, spravedlnost, hodnoty lidských práv?

Pokud někdo v takhle jasné volbě podporuje Putina a nazývá ho garantem vyváženosti v mezinárodních vztazích, pak nás ve jménu fiktivního bruselského nebezpečí hodlá vystavit nebezpečí nad jiné skutečnému. A my se můžeme dohadovat, zda tak činí v zoufalé pomatenosti, nebo jako vědomý spolupracovník ruské ambasády.

Když moc protéká mezi prsty

Britský historik a esejista Tony Judt v knize Intelektuál ve dvacátém století vzpomíná, jak si „toryovští papaláši připíjeli na Hitlerův úspěch při nastolování pořádku v Německu“. V jeho agresivním vůdcovství spatřovali hráz proti hrozbě moskevského komunismu. Podobné, ale notně zkarikované vidění zřejmě mají pravičáci zasažení putinofilií.

K té ovšem člověka může dohnat i obyčejná touha po unikající moci. A vinit z toho rovněž může Brusel a ony hodnoty právního státu, které EU ztělesňuje. Pravidla, jež omezují politiky ve zneužívání moci – a zaručují, že nikdo nemá pobyt na vrcholu zajištěn na tak dlouho, jak by si sám přál.

Dost českých putinistů si zřejmě uvědomuje, že v demokratických volbách už se k moci nevrátí. Co jim zbývá? Možná naděje, že Putinův vpád na Krym je prvním dějstvím; po něm budou následovat další, což by už mohlo ovlivnit situaci v Česku.

Nesahejte nám na hroby

Jejich síla a vliv těchto lidí je dnes zanedbatelná. Stojí ale za to je pozorně sledovat. Stejně jako ministra Mládka, který si stále ještě neujasnil, zda „konečným cílem USA je získání Ukrajiny pro NATO či úplné rozdrobení Ruska“. Nebo těch několika poslanců vládní ČSSD, kteří ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka vyzývají k „vyváženějšímu postoji“. Podobné hlasy totiž mohou narůstat spolu s tím, jak se bude Putin snažit zvýšit vliv i v někdejších satelitech Sovětského svazu.

Kremelský vůdce to v úterním projevu řekl jasně: Krym patří k Rusku proto, že jsou tam hroby sovětských vojáků. Přesně tak ovšem Leonid Brežněv zdůvodnil okupaci Československa našim politikům uneseným do Kremlu: Za vaše osvobození položily život tisíce sovětských vojáků, a tam, kde jsou jejich hroby, je i naše území.

Po tomhle území může Putin vzhledem k našemu členství v Severoatlantické alianci zatím jen pošilhávat. Což kupodivu nebrání českým putinovcům ve snahách, aby je přitom nepřehlédl.