Silné Polsko. Ale pro koho?

Ukrajinská krize to nasvítila třikrát ostřejším a dramatickým světlem, ale bylo to zřejmé už před ní. Bez Polska, jak ho známe v posledních letech, by Evropská unie vypadala úplně jinak; slabší a rozkolísanější. Proevropské, otevřené, k Německu přátelské a k Rusku umírněné Polsko je jedním z unijních pilířů. Ale věci se mění a zapomínat na to by bylo bláhové; v případě našeho velkého severního souseda dvojnásob.

Polská politika totiž není jen premiér Donald Tusk a rázný ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, je to také Jarosław Kaczyński a jeho Právo a spravedlnost. Víkendový začátek kampaně před polskými volbami do Evropského parlamentu opět ukázal, jak jsou jejich světy naprosto odlišné. A že Polsko, jaké jsme popsali výše, chce jen polovina voličů. U té druhé to vůbec není jisté.

Tusk při svém eurovolebním projevu ve slezských Tychách mluvil o svých evropských plánech; Kaczyński v Łódźi naopak Evropu ignoroval. Politik, jenž upřímně míní, že jediným legitimním cílem Unie je co nejdřív sebe samu rozpustit, vedl u příležitosti eurovoleb dál svou permanentní národní kampaň a nijak se tím netajil.

Tusk hovořil o své představě evropské energetické unie. Kaczyński o tom, že ve školních osnovách je třeba dát větší prostor polským dějinám a jazyku. Tusk je přesvědčený, že silná Unie znamená silné Polsko. Kaczyński navrhuje zvýšení rodičovských dávek, neboť pouze početné Polsko může vzdorovat dvěma větším sousedům, Rusku a Německu.

Volby budou za osm týdnů a podle aktuálních průzkumů skončí mezi dvěma největšími hráči remízou. Občanská platforma premiéra Tuska i Právo a spravedlnost by měly do europarlamentu vyslat po dvaceti zástupcích. Pokud to tak bude, Kaczyński uhájí své mandáty a Tusk jich pět ztratí.

To pro něj nebude dobrá zpráva před klíčovými volbami do polského parlamentu, které se budou konat příští rok. Polská „únava Tuskem“ je po šesti letech jeho vlády citelná. Ač jsou volební předpovědi i tady vyrovnané, mírně se kloní na stranu Práva a spravedlnosti. Jestli se prognózy vyplní, bude to zřejmě znamenat konec Polska posledních pěti let.

Nicméně Kaczyński není pouze mistr uštěpačnosti, ale také pragmatik s dobrou pamětí. A jistě si tedy pamatuje na onen rok od června 2006 do října 2007, kdy premiéroval společně se Sebeobranou a Ligou polských rodin. Nejen rozhádanost v domácí politice, ale i skutečnost, že vztahy s Ruskem a Německem byly zamrzlé na kost, přispěly k jeho brzkému fiasku a porážce v předčasných volbách. Zpátečnictví dovnitř a izolace navenek znamená v tak důležité (a dnes už i sebevědomé) zemi nakonec neúspěch.

Pro Kaczyńského jsou volby v roce 2015 nejspíš poslední politickou šancí. Evropa musí spoléhat, že Kaczyński si toho je vědom a nechce do polských dějin vstoupit jako ten, kdo po celou kariéru usiloval o premiérské křeslo, dvakrát se mu to povedlo – ale dvakrát záhy odešel s ostudou.