Mezi brouky

V Lublinu, v devátém největším městě Polska, byste před takovými deseti a možná ani pěti lety žít nechtěli. Takhle navštívit, to ano, zvlášť pokud byste chtěli tímhle městem na východě Polska za jasných podvečerů zádumčivě bloumat s fotoaparátem a pořizovat černobílé snímky omšelých zákoutí, dětí hrajících si na decentně umouněných dvorcích a dojemných babiček. Tedy takových těch obrázků, co se náramně vyjímají v čistém designu bytů, někde bezpečně daleko, asi tak pět set kilometrů na západ, pokud možno.

Lublin byl zkrátka Polsko B a ne Polsko A. Tohle zvláštní rozdělení přijímají skoro  všichni a skoro všichni se stejným pokrčením ramen. Jen možná lidé z A – Varšavané, Vratislavané, Krakované, Gdaňští – krčí rameny nad něčím trochu jiným než ti z B. „A“ je ta země, která ústy Radosława Sikorského sebevědomě hovoří v Oxfordu k britským politikům. O „B“ se ti samí Sikorského posluchači možná zcela vážně zeptají, jestli je tam zavedená elektřina (odpověď zní: je, všude. Stejně jako voda).

A tento navenek omšelý Lublin se před nějakými dvěma lety vydal na cestu obrody. S nijak velkou samozřejmostí. Při procházce městem, velkým jako Brno, snadno poznáte, že ukrajinská hranice, zpoza níž vykukuje pravoslaví, je blízko. Ale nejenom na kostely se návštěvník dívá – Lublin toho měl donedávna v sobě z evropského východu mnohem víc, například pocit (dostavil se intenzivně například na autobusovém nádraží, které zlehka prašně přecházelo v tržnici, stejně samozřejmě přecházející v něco dalšího), že věci tu nikdo nestaví ani neplánuje, nýbrž musí samovolně rašit ze země, s jistou nahodilou prozatímností, která je ale překvapivě definitivní.

A ještě ke všemu, symbolem města – s fascinujícími dějinami, plného památek, galerií a klubů, mezi nimiž a v nichž žije skoro sto tisíc studentů – byl až donedávna „brouk“, polsky „żuk“, což je legendární dodávka ze zdejších závodů, které ani čtyřicet let nepřetržité výroby na původní odzbrojující hranatosti nic neubralo. Milé, ale z pohledu mladých Lubliňanů asi žádná velká sláva.

Jemný hmyzí humor hraje v Lublinu sice pořád zásadní roli, ale něco se mění – obraz  města už netvoří brouk, ale Brouk, tedy Żuk, Krzysztof Żuk, nový lublinský starosta. Bývalý náměstek ministra státního pokladu (ano, přesně tak se úřad jmenuje), který tvrdí, že ho politika nebaví, ale řemeslně ji zvládá tak, že po dvou letech menšinového vládnutí může ve svém městě dělat, co si zamane.

A začal s tím, co Lublin pálilo asi nejvíc: že se do něj dalo jen těžko dostat. Nedávno proto s novou silnicí do Varšavy a spravenými ulicemi města do historie odešla stará lublinská průpovídka, že je úplně jedno, jaké auto v Lublinu máte, protože nejdůležitější je stejně odvaha. A před Vánoci Lublin slavnostně otevřel velkou novinku, totiž civilní letiště. Centrum celého východního Polska se konečně zeširoka otevřelo světu.

Na druhou stranu: grandiózní plány žádají také grandiózní rozpočty. Opoziční zastupitelé své spoluobčany varují, že účetnictví starosty Żuka je nejen grandiózní, ale také nebezpečně tvůrčí. Hlavní, skoro osmimiliardovou část, sice starosta zaplatil z evropských dotací, zbytek si ale půjčil, stejně jako si půjčí na další plány, které se rodí jeden za druhým. Podle opozice prý Lublin rozhodným krokem směřuje k bankrotu, podle starosty k prosperitě.

Možné je oboje. Koneckonců Poláci už ten neradostný scénář ve velkém měřítku jednou zažili. V sedmdesátých letech Edward Gierek také Polsko zgruntu přestavěl – aby na jejich konci jeho stát podobně zgruntu skoro zbankrotoval.

Na Giereka – což byla taková hodnější verze našeho Gustáva Husáka – ale Poláci dodnes vzpomínají skoro v dobrém a dokonce mu v rodném Sosnowci chtějí zasvětit celý letošní výroční rok. (O tom ale třeba příště.)

Jak se bude vzpomínat na Krzysztofa Żuka, nám může být vcelku jedno. Důležitější je, jestli se jeho plány nakonec vydaří, a Lublin najde novou tvář. A čeští hledači středoevropských zkušeností budou moci v klidném spánku projet vlakovým nádražím Krakov a směřovat dál na východ, do cool Lublinu.