Načasování bylo, řekněme, poněkud sporné, protože si všichni dokážeme představit i vánočnější témata. Možná ani nikdo nezamýšlel spustit největší debatu o dobrovolné smrti za poslední desetiletí, nicméně stalo se a věci se daly do pohybu, trochu i samospádem.
Koncem loňského roku Jerzy Owsiak řekl do novin, že „eutanazie je podle jeho osobního názoru pomoc starším lidem v utrpení“. Až sem – všechno dobrý.
Jenže Jerzy Owsiak je už dlouhých dvacet let zakladatelem, organizátorem, hlavní a velmi charismatickou tváří Velkého orchestru vánoční pomoci. Nadace, která vždy koncem roku sbírkami a koncerty ve všech velkých polských městech, shromažďuje peníze (každoročně stovky milionů korun) na podporu jednoho konkrétního programu pro zdraví dětí.
Tady už, z nějakého zvláštního důvodu, pro někoho začíná praskat tenký led. Připočteme-li k tomu, že Orchestr letos poprvé sbíral i prostředky pro seniory, křupou i obstojnější kusy. A když ještě ke všemu hlavním motivem letošní kampaně byla zoufalá nedostatečnost polské geriatrické péče, jediná kra nezůstala celá.
Následovaly Owsiakovy novoroční omluvy a vysvětlování, že
Orchestr
nesbírá peníze, za které se hodlá zbavovat stařečků. Jen že mu přijde těch 750 lůžek starobní péče pro celé Polsko málo. A že on osobně by pro eutanazii nehlasoval, jen mu prostě přijde důležité o ní mluvit.
Kritiky ale nepřesvědčil, dárce neodradil. I letos vybrala Owsiakova nadace skoro čtvrt miliardy korun. Příběh utichá, emoce se vrací do obvyklých mezí, lidé, jejichž názory předem znáte, je skutečně vyjadřují. Pravá chvíle pro nástup Janusze Palikota a jeho hnutí.
Zvláštní samorost
Nyní intermezzo: Palikotovo hnutí (polsky Ruch Palikota, RP) je zvláštní samorost v polském Sejmu, podobně samorostlé jako jeho zakladatel Janusz Palikot.
Autor diplomové práce s titulem „Transcendentální jednota apercepcí u Kanta“, který hned po revoluci zbohatl na obchodu s vodkou. Poslanec Tuskovy Obyvatelské platformy, který se se stranou rozhádal a založil vlastní hnutí – jaké jiné než Palikotovo hnutí.
Program veškerý žádný, počkáme, zato hodně šoumenství a ultraliberálního populismu, tak trochu ve stylu „a teď zase naštveme katolíky“, a k tomu ztělesnění nechuti k velkým stranám (tedy politicky daleko šikovnější Vít Bárta, který navíc mnohé z toho, co říká, myslí i vážně). A to všechno bylo něco, co Polákům, a hlavně těm mladým, chybělo. Přesně deseti procentům z nich, kteří předloni pro RP hlasovaly a dostaly ho do Sejmu. Kde, dlužno dodat, RP dělá to, co svým voličům slibovala – z na nikom nezávislých opozičních lavic pravidelně čeří vody a zkouší, co Poláci snesou a o čem jsou ochotni mluvit.
Mezi polské zákonodárce tak usedla například Anna Grodzka, první transsexuální poslankyně/poslanec v evropských dějinách. Anebo bojovník za práva homosexuálů Robert Biedroń. Ten si před rokem postěžoval, že vládní koalice se nezdráhá dát protivníkům „ránu pod pás“. Šeptem šířený posměšek „A že to vadí zrovna jemu, co?“ rozesmál celý sál včetně premiéra Tuska. Mnozí mu to dlouho nemohli odpustit a možná neodpustili dodnes. Konec intermezza.
Před týdnem tedy RP představil velmi stručný návrh zákona o eutanazii. Slovo eutanazie v něm nepadne ani jednou. Každý Polák by se ale mohl zapsat do seznamu těch, kteří dávají předběžný souhlas s tím, že v přesně určených případech mohou být odpojeni od přístrojů nebo jim lékař může podat smrtící přípravek. Polsko čeká velký spor. Velkou roli v něm ale bude asi hrát těch 65 procent Poláků, pro které je něco takového přípustné.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
