Mají sankce OSN smysl?

Organizace spojených národů by měla napomáhat udržení světového míru a zvládání mezinárodních krizí. Takovou bya a stále je i otázka jaderných testů Severní Koreje. Duelanti zde pokračují v diskusi, která byla zahájena v časopise Respekt 43/2006

Duelu se zúčastnili Michal Broža, Vedoucí Informačního centra OSN v Praze, a Antonín Berdych, Předseda Asociace pro mezinárodní otázky.

Michal Broža
S úskalími, které nastínil Antonín Berdych, v zásadě souhlasím. Znovu se ale dostávám k širším souvislostem řešení globálních hrozeb bezpečnosti, jímž severokorejský jaderný test zcela jistě je. Nehledejme tedy odpověď na to, zda sankce OSN tento problém vyřeší, ale co udělat, aby sankční režim mezinárodního společenství účinný byl.

Není pravda, že řada zainteresovaných států nemá vůli OSN do tohoto problému zapojit. Zmíněné sankce Rady bezpečnosti jsou důkazem, že cesty k řešení se prostřednictvím OSN hledají. Zda to budou právě sankce uvalené proti KLDR, které severokorejský režim donutí, aby se podvolil mezinárodnímu společenství, neohrožoval mezinárodní bezpečnost a plnil své mezinárodní závazky, je otázka zcela jiná. Existuje samozřejmě řada dalších přístupů, diplomatických či ekonomických, které mohou krizi pomoci řešit. To ale neznamená, že OSN v tomto procesu místo nemá.

Nepřekvapuje mě, že mnozí vidí OSN jako zkostnatělou. Ale právě to by měl být důvod k tomu, abychom se zasadili o její revitalizaci. Samotná organizace zdaleka není zkostnatělá. Naopak, i po 60 letech existence se ukazuje, že jiný typ univerzální instituce svět vytvořit za současných podmínek nedokáže. Většině členských států ale současný stav víceméně vyhovuje. Umožňuje, aby jejich neochota sladit, nebo dokonce podřídit, své národní zájmy zájmům nadnárodním, globálním, zůstala skryta za obecným klišé o neúčinné a byrokratické OSN.

Předpokládám, že můj oponent i mnozí čtenáři se shodneme na tom, že svět potřebuje mezinárodní řád založený na právu. Můj argument zní: máme-li globální instituce, které byly k řešení bezpečnostních krizí zřízeny, musíme je využívat a respektovat. Stejně tak tomu je i v demokratickém systému. OSN není nutně institucí, která vždy činí konkrétní kroky k vynucování mezinárodního práva. To ale v žádném případě neznamená, že nemá páky k řešení i těch nejsložitějších konfliktů, byť to někdy může být „pouhým“ poskytnutím legálního rámce. Bývá pak sice označována za „poskytovatele razítka“, nicméně i v tomto smyslu je její role stále nenahraditelná.

Mluvím-li o Radě bezpečnosti jako jediném legálním nástroji řešení krizí a konfliktů, mám na mysli případy globálních hrozeb, které jsou obecně definovány v Chartě OSN. To v žádném případě neodporuje tomu, aby i jednotlivé státy přijímaly určitá opatření, včetně jednostranných sankcí. Souhlasím, že ani rozsáhlá reforma Rady bezpečnosti není sama o sobě klíčem k řešení krizí. Tím je změna samotného rozhodovacího procesu a především vůle každého jednotlivého státu se takovým rozhodnutím podřídit. Chybí-li vůle, musí být sankce dostatečně účinné, aby dokázaly zjednat nápravu.

Za zcela zásadní ale považuji to, že pokud se budeme vyhýbat byť i složitému a mnohdy pomalému a nepružnému procesu v rámci OSN, bude vytvoření mezinárodního právního řádu pouhou utopií. Nikoli kvalita důvodu, proč chceme určitý problém vyřešit, ale kvalita procesu jeho řešení je z hlediska právního řádu tím nejzásadnějším. Řešení globálních krizí v rámci OSN tedy nemůžeme považovat za pouhou možnost, ale za závazek a povinnost.