Ztráta vlivu i konflikt s Evropou. Co znamená pro USA konec smlouvy s Íránem

Rozhodnutí prezidenta USA Donalda Trumpa zrušit americký podpis pod mezinárodní dohodu o jaderném odzbrojení Íránu se věnovala tato rubrika už ve středu. Ale jeden den na tak dalekosáhlou událost nestačí. Pro autora středečního menu je  Trumpův verdikt důkazem, že se Amerika vzdala víry ve své spojence. Pro britsko-íránskou zpravodajku televize CNN Christiane Amanpour je to zase „možná ten největší promyšlený akt sebepoškození a proti sobě obrácené sabotáže v geostrategické politice moderní doby“.

Na různé příměry o největších sebe-zničeních jsme si ale v éře Brexitu docela zvykli a poprask kolem zrušení atomové dohody s Íránem může navíc být pro řadu Středoevropanů docela nepřehledný: proti Trumpovi přece stojí podezřelí fanatičtí ajatolláhové a za zrušení smlouvy se silně zasazoval náš spojenec Izrael. Tak proč zástupy důvěryhodných vojenských expertů, amerických generálů i evropských politiků varují před možnými strašnými důsledky Trumpova činu? Pro všechny, kteří v současné íránské mele nemají jasno,  stručné shrnutí  rizik, které před námi teď stojí.

1) Dojde k velkému hospodářskému a diplomatickému konfliktu mezi USA a Evropou: Formálně íránskou dohodu podepsalo sedm aktérů – Írán, Evropská unie a pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN (Čína, Francie, Rusko, Spojené státy a Velká Británie). I když motorem smlouvy byla Amerika, sankce, které Írán nakonec dotlačily k souhlasu s odstoupením od nukleárního programu a s přistoupením na přísný systém kontrol, měly svou sílu kvůli Evropě. Vzájemný obchod mezi Íránem a USA není nic moc, takže bojkot ze strany Washingtonu by pro ajatolláhy nebyl nijak bolestivý; ekonomicky zničující věc z něj udělala až účast EU, která je největším íránským obchodním partnerem.

Takže pokud teď Trump z dohody jen vycouvá a všechno včetně podpisu ostatních zůstane při starém, bude to pro Írán snová situace: zůstanou mu všechny ekonomické benefity z dohody a současně zmizí hlavní strážce, který až dosud Teheránu bránil v podvádění. Takže, píše New York Times, chce-li Trump dohodu opravdu zničit a zavést znovu globální sankce, musí přesvědčit Evropany, Rusy a Číňany, aby do toho šli s ním.

Zatím se o to pokouší pohrůžkou „druhotných sankcí“  - zavedených proti všem, kteří se rozhodnout dělat byznys s íránskými podniky a institucemi, na něž dopadnou trumpovské sankce. Ve Francii usazenému Airbusu takhle hrozí ztráta nasmlouvaných kontraktů ve výši 22 miliard dolarů a představitelé EU už ohlásili, že jsou připraveni bránit evropský obchod s Íránem proti Americe jak z ekonomických důvodů, tak kvůli snaze zachránit atomovou smlouvu.

Evropská unie je jako celek největším obchodním partnerem USA. Takže pokud prezident Trump zavede svoje „druhotné sankce“, ale Evropané budou dál s Íránem obchodovat, stanou se podle NYT dvě nepříjemné věci: íránský režim bude mít snovou nukleární smlouvu bez sankcí a bez dozorující Ameriky - a dojde k obrovské obchodní roztržce mezi Evropou a Spojenými státy, která se určitě dotkne i diplomatických vztahů mezi oběma dosavadními spojenci.

2) Pouta utažená kolem íránského nukleárního programu se začnou trhat: Tři roky stará atomová dohoda podrobuje Írán omezením, která jsou podle NYT „obecně považována za velmi přísná“. Svým ústupem od smlouvy ztrácí Amerika jakékoli právo tato omezení vymáhat, což může znamenat dvě věci. Buďto bude mít bez hlavního dozorce Írán snazší cestu k podvádění, anebo – pokud se Trumpovi povede odvést od smlouvy i ostatní a opravdu ji „zabít“ - bude mít íránský režim volnou cestu pro návrat do nedávno opuštěných kolejí k výrobě atomové bomby.

3) Amerika ztratí pověst a vliv při jednání se svými odpůrci - jak možná ukáže za chvíli Severní Korea: Trumpovo rozhodnutí zrušit teprve tři roky starou smlouvu bez pořádného důkazu o jejím porušování protistranou je pro partnery mimo Ameriku zneklidňující vzkaz: Spojeným státům nejde věřit, že dodrží slovo přes jednu volební změnu.

To je zvláštní pozice pro stát, který se právě chystá jednat se  Severní Koreou o omezení jejího atomového programu - mimochodem nesrovnatelně pokročilejšího, než byl ten íránský. Trumpův tah nemůže Kima než přesvědčit o tom, že Amerika klidně poruší, jakou smlouvu chce, takže on může dělat totéž – podepisovat „dohody“, ale současně je brát jako kdykoli zrušitelný cár papíru.  Stejnou lekci si mohou odnést další darebácké státy usilující o zisk jaderné zbraně. A v rozkladu americké autority – a to je čtvrté riziko podle scénáře NYT - rozhodně nejde jen o ně.

4) Nad americkým globálním vůdcovstvím se vznáší otazník: Jak konstatovalo už středeční menu, atomovou dohodu nepodepsaly USA jen s Íránem, ale byl to jejich závazek i vůči dalším zúčastněným partnerům.  Porušení tohoto závazku teď může být vnímáno jako signál, že Amerika se pod Trumpem mění v nevypočitatelnou a agresivní mocnost, která ohrožuje přesně ten mezinárodní řád, jejž se předtím zavázala bránit.

Tento pohled (který Trumpa nepovažuje za dočasnou úchylku, ale za dlouhodobé vítězství jedné z tváří americké reality) samozřejmě musí vést spojence k opatrnému odstupu: ne že by úplně zpřetrhali své vztahy s Washingtonem, ale musí se rozhodně snažit o menší závislost na něm a brát ho jako běžného spojence, nikoli jako svého globálního lídra. „Teď nelze odhadnout, kam takový postoj povede,“ píše New York Times. „Ve hře je mnoho možností – od startu samostatného evropského programu jaderných zbraní až k větší spolupráci s mocnostmi, jako je Rusko a Čína. Nicméně každá z těchto cest vede do světa, v němž mají Spojené státy menší vliv a menší důvěru.“

Takže si to shrňme. „Ani prezident Trump, ani žádný jiný představitel jeho administrativy zatím nepopsali další zamýšlené kroky a neseznámili nás s konkrétními výhodami zrušení atomového paktu,“ končí text New York Times. „Vláda nám neřekla nic o své další strategii vůči Íránu, vůči evropským spojencům a koneckonců i vůči Rusku a Číně. Jinými slovy: i když samozřejmě nelze vyloučit, že ústup od smlouvy přinese Spojeným státům něco, co stojí za všechna zmíněná rizika, prezident Trump by nám měl říct, co ono ‚něco‘ je - a jak ho chce dosáhnout.“