Zpátky na stromy. Psát blog a dělat reklamu

Reklama na sebe sama                                         Foto: @fosterhunting/instagram

Jak spolu vycházejí Angela Merkel a Barack Obama?Před dvěma lety to mezi nimi vypadalo na těžkou roztržku: Edward Snowden tehdy zveřejnil informace o americké špionážní činnosti, z nichž mimo jiné vyplynulo, že Američané odposlouchávali i německou kancléřku. O dva roky později vidíme záběry rozesmátých politiků na setkání zemí G7. Obama s pivem. Veselá paní Merkel. Idyla.

Podle serveru Politico smiřování probíhalo systematicky. Obama předstíral, že o odposleších nic neví, i když v soukromí považoval rozhořčené reakce buď za naivní, nebo neupřímné - i spojenci se navzájem sledují, tak to na světě prostě chodí a hloupé je pouze nechat se chytit. Angela Merkel prý zase zdaleka nebyla tak rozhořčená, jak to předváděla na veřejnosti, spíše pobavená “stupiditou celé záležitosti”. Nedokázala prý pochopit, proč se Obama ve svém přístupu ke světové politice tak snadno vzdává americké morální převahy a snižuje se k pragmatismu, který vyzní jako amatérismus.

V každém případě smiřování bylo celkem rychlé a obstarali ho v zákulisí šéfové kabinetů obou politiků. Američané dokonce přistoupili i na to, aby ten americký pokorně cestoval do Berlína a všechno tam vyžehlil. Oba politici prý dnes spolu mají otevřený, ale nijak vřelý vztah. Politico dokonce píše, že jejich spolupráce je popřením teorie, že na dobrých osobních vztazích světových lídrů záleží - Německo a USA jsou si v tuto chvíli souzeni prostou politickou a ekonomickou vahou svých zemí, v jejich čele stojí racionální pragmatici a vibrace či chemie jdou na vedlejší kolej.

Kancléřka Merkel je podle zdrojů serveru (lepší informace zjevně pocházely z německé strany) za kulisami mnohem příjemnější a veselejší paní, než by se mohlo zdát na tiskových konferencích, známá je třeba napodobováním jiných státníků včetně Putina. Obama naopak zůstal chladný do té míry, že si kancléřku po státní večeři v Bílém domě prezidentova manželka Michelle raději vzala stranou a ujistila ji: “Ale on si vás opravdu váží, Angelo.”

V každém případě summit G7 skončil ve vzájemné shodě, a to není dobrá zpráva nejen pro Putina ale také pro Řecko, které doufalo, že by snad Obama mohl zatlačit ne mezinárodní věřitele v jeho prospěch. Americký prezident totiž na summitu poprvé opustil přísně neutrální pozici - “slezl z plotu”, jak tomu říkají kolegové v anglosaských médiích - a vyzval Řecko, ať se vzpamatuje. Konkrétně podle deníku Financial Times prohlásil, že dohoda je naléhavě potřebná a “bude vyžadovat, aby Řecko začalo seriózně jednat o důležitých reformách … Řekové budou muset učinit některá obtížná politická rozhodnutí, jež se vyplatí v dlouhodobé perspektivě”.

To muselo bolet. Logicky z toho vyplývá, že krátkodobě se tato obtížná rozhodnutí asi příliš nevyplatí - rozhodně ne vládnoucí Syrize, která slíbila, že žádná obtížná rozhodnutí nebudou potřeba. Jak ale píše komentátor serveru BloombergView Leonid Bershidsky, aténští revolucionáři to budou mít tak jako tak těžké. Pokud přistoupí na kompromis, čeká je vnitřní rozvrat. Pokud zbankrotují, voliči jim nejspíš příliš nepoděkují. Řekové prý chtějí především řešení své těžké ekonomické situace, to jim ale bankrot přinese jen stěží.

“Předpokládá se, že řecká ekonomika letos poroste o 0,5 procenta - a země nemůže ani pomyslet na to, že by mohla nějak pohnout s dvacetiprocentní nezaměstnaností, pokud zbankrotuje a bude odřezána od finančních trhů,” píše komentátor. K tomu dodejme, že čísla okolo nezaměstnanosti jsou vlastně docela pochybná, protože - jak hezky ukazuje třeba reportáž deníku The New York Times - část lidí bez práce se “schovala” do krachujícího důchodového systému. A ten je v tuto chvíli v takovém stavu, že ani neví, kolik lidí důchody vlastně pobírá nebo pobírat má.

Syriza tak vlastně nemá žádné dobré řešení. Podle průzkumů 50% Řeků žádá, aby vláda opustila své vyjednávací pozice v případě, že je věřitelé nepřijmou (41% je proti) - a 47% Řeků si myslí, že vláda vyjednává špatně. Pokud by Syriza v tuto chvíli vypsala předčasné volby, dost by si v nich pohoršila, zároveň to vypadá, že by z nich vzešel zmatek slabých stran, který by jakékoliv serózní vládnutí téměř znemožňoval.

Přes všechno naléhání a lkaní keynesiánských ekonomů (o víkendu jejich špičky sepsaly dopis, v němž vyzývají politiky, aby Řecku odpustili část dluhů) je dobré si ještě jednou připomenout, že Řecko je vlastně naprostá výjimka z pravidla. Nejnovější vydání týdeníku The Economist tak přináší text Austerity without anger (Úsporná patření bez hněvu) o tom, jak světem ekonomické krize proplouvá ve zprávách většinou opomíjené (a s Řeckem velikostí a významem srovnatelné) Portugalsko.

Ne snad, že by na západním výběžku Pyrenejského poloostrova bylo veselo. “Tahle země není pro mladý,” začíná svůj text britský týdeník a popisuje, jak je 30 procent mladých Portugalců bez práce a jak se jim říká “generace 500” podle výše minimálního platu v eurech, který velká část z nich pobírá v různých příležitostných zaměstnáních v supermarketech a call centrech. (Pro srovnání, v již zmíněném textu o řeckých důchodcích se za tragické považují důchody ve výši 700 eur, byť taková srovnání vždy kulhají).

V Portugalsko z téhle neutěšené situace ale nepovstala žádná Syriza, dokonce ani nic podobného španělským Podemos. A nejenže se nevynořili populisté, i v nabídce vládnoucího establishmentu Portugalci neopustili strany, které jim utahují opasky a nic nelakují narůžovo. “Po čtyřech letech rozpočtových škrtů a zvyšování daní, jež vedlo k nejhorší portugalské recesi za posledních čtyřicet let, předpokládala většina analytiků, že velký náskok bude mít PS (to jsou portugalští socialisté) a vládnoucí koalice bude rozhádaná. Ve skutečnosti je koalice jednotnější než kdykoliv v minulosti a průzkumy jsou vyrovnané,” píší novináři v Londýně.

The Economist to vysvětluje hrůzou Portugalců z toho, co by jim různé politické slibotechny mohly provést - tedy především je rozhádat se zbytkem Evropy. Třeba tak, jako to předvádějí Řekové. Podobně jako sousední Španělsko a vzdálenější Irsko i Portugalci věří, že mají nejhorší za sebou a zřejmě jsou také docela pyšní na to, že to zvládli. “Chceme vybudovat něco pozitivního na tom, čeho jsme už dosáhli, nebo se chceme vrátit zpět do dob nejistoty a dluhů?” hřímal nedávno portugalský premiér Coelho a zdá se, že na to velká část jeho spoluobčanů slyší.

Mezitím V Británii sklízí David Cameron první kyselé ovoce svého těsného vítězství a šlamastiky jménem referendum o setrvání v Evropské unii. O vítězství se toho napsalo mnoho oslavného, méně se připomínalo, jak malou většinu Cameron v parlamentu vlastně má. To v praxi znamená, že je nebývale závislý na každém jednotlivém poslanci své strany, a to rozhodně není žádný “dream team” disciplinovaných kývačů. Spíš si představme něco jako pytel blech.

Významnou část neposedných konzervativních poslanců tvoří tzv. “nesmiřitelní”, což jsou euroskeptici, které neuspokojí žádné vyjednávání s Bruselem a kteří chtějí z EU prostě odejít. O víkendu jich více než 50 zformovalo skupinu Konzervativci pro Británii, která je zjevným zárodkem budoucí kampaně prosazující odmítnutí vládního návrhu nových podmínek členství Británie v EU předloženého v referendu zřejmě příští rok. Mluví se o tom, že v čele negativní kampaně by mohl stanout dnešní starosta Londýna a poslanec Boris Johnson, který si brousí zuby na Cameronův post.

Cameron reagoval rozhodně a vzkázal ze summitu G7, že kdokoliv se bude příčit linii strany (tady sabotovat vyjednání nových podmínek a následnou kampaň za setrvání v Unii), bude vyhozen ze všech vládních postů. To bylo v neděli. V pondělí se zdvihl zřejmý poprask,Cameron vše popřel a předvedl “nejrychlejší otočku v historii”, jak to popisují některá britská média. Ta se teď samozřejmě vyžívají v detailech premiérovy potupy a vypočítávají všechny kroky, jež dokazují, že původní vyznění nebylo zkresleno v médiích, jak to teď Downing Street líčí.

Pro nás je důležité vidět, po jak tenkém ledě dnes britská vláda našlapuje. Konzervativcům zjevně hrozí v otázce Evropy rozkol a napětí vybuchuje už nyní, když ještě jednání ani pořádně nezačala. Referendum a případný Brexit bude pořádný politický masakr.

Zřejmě většina lidí občas tvrdí, že se jednoho dne vzbouří, odvrhne svůj přízemní život a vrátí se do polodivokého stavu adolescentní existence ze dne na den. Málokdo se ovšem rozhoupe. The New York Times nicméně přinášejí motivační příběh o mladém muži, který z rozjetého vlaku slibné kariéry stihl vystoupit včas. Teď bydlí celkem luxusně na stromě a na fotografiích v prestižním deníku se tváří náramně spokojeně.

V anglosaské kultuře existuje pojem “tree house”. Je to zcela konkrétní útočiště vybudované ve větvích. “Tree houses” mají dlouhou historii a bývaly oblíbenou kratochvílí na britských královských dvorech, mají ale také praktický rozměr - sloužily různým osadníkům v džungli jako skrýš před šelmami a nepřáteli. I v německé komunitě, která se v 19. století odstěhovala z českého pohraničí za lepším životem do jižní Brazílie, tak například dodnes kolují vzpomínky na to, jak prababička s pradědečkem přespávali první týdny a měsíce v brazilském pralese na stromech v jakýchsi umných “hnízdech”.

V anglosaském světě je ale “tree house” také stavem mysli, místem, kam se uchylují nezkažení dětští i dospělí hrdinové před prohnilým světem - jako úvod do tématu si stačí přečíst povídku Luční harfa Trumana Capoteho. “Zpátky na strom” nezní v tomto kontextu pohrdlivě jako v češtině, ale zasněně, s touhou po bezpečí a čistotě.

Ve zmíněném textu The New York Times tak zcela současný sedmadvacetiletý Foster Huntington opouští slibnou kariéru v newyorském módním průmyslu a vydává se na cesty po Spojených státech. Nejdřív se tři roky poflakuje po americkém západě v dodávce. Pak zjišťuje, že v kampech a na plážích se nikdy nedočká spolehlivého internetového připojení, a přichází s nápadem odstěhovat se na strom. Dnes má krásné a podle všeho velmi pohodlné obydlí v korunách stromů vysoko v horách a pod nimi skvělou betonovou dráhu na skateboard.

Pointou příběhu je samozřejmě to, že mladý muž našel způsob, jak projekt financovat. Už na vysoké škole psal blog, který se časem stal hitem - práva na jeho zveřejňování koupilo nakladatelství a to byly potřebné peníze do začátku. Dnes je Foster Huntington zvláštní reklamou na sebe sama: spolupracoval s firmou Patagonia vyrábějící outdoorové oblečení a figuruje v reklamách finanční instituce Allianz či výrobce počítačů HP. Pracuje jako fotograf na volné noze a píše dál blog Restless Transplant. Nějak to všechno funguje.

Domy na stromě vypadají skvěle a stavěli je profesionálové. Existuje ovšem něco podobného v Česku? Autor menu má pocit, že nejbližším ekvivalentem je maringotka, s jejíž pomocí lze obejít české stavební předpisy. Maringotka v sobě nese něco z „asociální vzpoury“ komediantů, cirkusáků nebo kolotočářů, nicméně intimita života v koruně živého stromu zní ještě lákavěji.

Video: Server Aeon nabízí video o tom, jak indické ženy naloží s oblečením, které bohatí obyvatelé Západu vyhodí jako „nenositelné“.

Kulturní tip:  Andrej Dúbravský: On-line Camp. 

Dvorak Sec Contemporary, Praha, 3. 6.–14. 7. 

Sedmadvacetiletý slovenský výtvarník se letos účastnil newyorské Volty a následně projel Mexiko, neboť to se tak nějak u umělců sbírajících inspiraci v Americe nabízí. Do galerie Olgy Dvořákové přivezl jak několik mexických suvenýrů, tak své nové obrazy. „Jsou plné mužské nahoty ve spojení s přírodou. Pro autora typická zaječí ouška se postupem času přetransformovala na ďábelské růžky.“ Ďáblík Andrej Dúbravský se nyní do New Yorku přesouvá dlouhodobě, protože si ho vyhlédl galerista Norman Rosenthal.