Takto provokativně jako v titulku se ptá text vycházející z připravované knihy americké psycholožky Jean M. Twenge. Během vytrvalého zkoumání generačních proměn si totiž všimla naprostého zlomu, který do prožívání dospívání vnesly nové technologie (především chytré telefony a sociálně sítě). Pod jejich vlivem dnes už dorůstá celá jedna generace post-mileniálů (narozená v letech 1995 až 2012), pro níž Twenge razí nálepku iGen.
Vyznačují se nápadným paradoxem. Žádná jiná poválečná generace nevyrůstala v takovém bezpečí jako oni, dbají na sebe a chovají se mimořádně opatrně; na druhou stranu žádná jiná zkoumaná generace neprožívala v tak vysoké míře pocity osamění, izolace a nenaplněného štěstí. „Neměli jsme šanci poznat jiný život než ten s iPady nebo iPhony. A myslím si, že máme svoje telefony radši než skutečné lidi,“ konstatuje třináctiletá Athena z Houstonu v článku na webu The Atlantic, potažmo knize s vyčerpávajícím názvem iGen: Why Today’s Super-Connected Kids Are Growing Up Less Rebellious, More Tolerant, Less Happy - and Completely Unprepared for Adulthood - and What That Means for the Rest of Us.
Za dobu své praxe si autorka zvykla, ze grafy zachycující generační proměnu mají v průběhu let podobu zvlněných kopečků a údolí. Po roce 2007 – což je rok uvedení iPhonu i počínající finanční krize - však začínají prudké zlomy, strmá stoupání a nebezpečné útesy. Twenge odkrývá fascinující příběhy i společenské proměny způsobené tím, že nejmladší generace tráví stále více času s chytrým telefonem v ruce. Zatímco dříve znamenala nezávislost vyrazit ven do města a zkoumat okolí, současná generace má svoji nezávislost online, byť zůstává rodičům na očích.
Míra socializace rapidně opadla, nestýkají se s přáteli tváří v tvář, nepoflakují se v ulicích, jsou opatrní - a pokud jde o sexuální aktivity i konzumaci alkoholu, obojí oddalují. Netouží po samostatnosti, zůstávají u rodičů a nijak se nehrnou do vlastního bydlení, vůbec nespěchají udělat si řidičák ani nechodí na brigády, aby si přivydělali, dokonce i míra fyzického násilí mezi vrstevníky poklesla. Všechny tyto ukazatele jsou proti předchozím generacím výrazně nižší, nicméně samozřejmě vše nejde připsat na vrub jen digitalizaci našich životů. Proměnily se i způsoby výchovy a stále větší roli hraje i skutečnost, že v době informační ekonomiky si trh cení víc vyššího vzdělání než brzkých pracovních zkušeností.
Onen pocit bezpečí má však každopádně svoji odvrácenou stránku - a sice tu, že čím více času tráví adolescenti online, tím více uvádějí, že nejsou šťastní a cítí se osaměle. Přímá souvislost tu není prokázána. Nemusí to být nutně tak, že čas strávený online vede k depresi, může to být i tak, že depresivní mládež více vyhledává technologie, jak popisuje Twenge. Fakt ale je, že mezi teenagery výrazně přibývá poruch spánku, depresí i sebevražd. Pocity vyloučenosti například živí to, že když už post-mileniálové někam vyrazí, hojně to dokumentují a sdílejí online, což se pak dotýká těch, kteří nebyli pozváni - a podobných příkladů přináší Twenge nespočet.
Silná pasáž je, když Twenge hovoří se zmíněnou Athenou a ptá se jí, jaké to je trávit čas s vrstevníky, kteří neodkládají telefon ani na chvíli. „Často mě ani neposlouchají a nepovídají si se mnou, když se jim pokouším říct něco důležitého. Pořád sledují iPhone nebo Apple Watch,“ popisuje Athena. „A jaké u toho máš pocity?“ ptá se jí psycholožka. „Zraňuje mě to.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
