Za dva roky budou stoupenci Brexitu v hrobě aneb Mladí Evropané zvedají hlas

Britský spisovatel Ian McEwan neměl nikdy problém chodit za hranu a nemá ho, ani když se mluví o Evropské unii. Loňské hlasování Británie pro odchod z EU ho evidentně rozlítilo a nehodlá se s ním smířit. A vidí to celkem přímočaře. “V roce 2019 bude naše země už v úplně jiné náladě,” prohlásil o víkendu na konferenci podobně naštvaných spoluobčanů bojujících proti Brexitu. “Bude tady 2,5 milionu osmnáctiletých, většinou stojících na straně setrvání v EU a čerstvě vybavených hlasovacím právem. A bude tady 1,5 milionu starých lidí, většinou stoupenců Brexitu, čerstvě v hrobě.”

Čtete správně: McEwan tvrdí, že za Brexitem stojí generace nabručených nostalgiků, kteří tady za pár let již nebudou. A že mladí vidí věc úplně jinak. Takže pokud by se podařilo prosadit druhé referendum, jež by mělo schválit podmínky vystoupení z EU, jak je mezitím vyjedná britská vláda, může všechno dopadnout úplně obráceně. Spousta brexitářů si svoje postoje mezitím odnese na onen svět.

Jak upozorňuje The Guardian, který o konferenci referoval, McEwan neprovokuje poprvé. Již dříve musel vysvětlovat své výroky pro španělský tisk, vyznívaly v tom smyslu, že Brexit přirovnává ke Třetí říši. Teď o víkendu se s popisem počínání svých spoluobčanů taky dvakrát nemazlil: “Tahle země se chová jako depresivní adolescent se sklonem k sebepoškozování. Vzala si do ruky žiletku, rozdrásala si předloktí a teď zvažuje, co udělá s vlastním hrdlem. Brexit v nás nerozdmýchal něco hrdinského hodného oslavování, něco velkorysého, místo toho vytáhl na světlo z temných vlhkých hlubin nejnižší lidské pudy, omezenost, zákeřnost, agresi.“

O tom, zda Britové vloni zažili chvilkový zkrat, nebo naopak projevili svou pravou povahu, se ještě dlouho povedou spory a za Kanálem si to budou muset vyříkat sami. Vlna populismu se prohání celým západním světem a Britové mají jistým způsobem smůlu, že k nim dorazila právě ve chvíli, kdy hlasovali v referendu, a nikoliv v klasických volbách. Na McEwanovu uvažování nicméně něco je.

Týdeník The Economist přinesl minulý týden text o mladé generaci Evropanů, jež se začíná stavět proti nacionalistickým tendencím svých spoluobčanů. Článek začíná reportáží z demonstrace hnutí Pulse Evropy, které se v Berlíně nedávno zúčastnilo 1500 lidí. Hnutí má kořeny ve Frankfurtu a pořádá pravidelně setkání ve 120 evropských městech. Jako druhý příklad týdeník zmiňuje jasný úspěch otevřeně proevropského Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách.

The Economist vlastně upozorňuje na tři souběžné jevy. Za prvé právě úspěch Macrona nebo rakouského kandidáta zelených Alexandera van der Bellena. Za druhé relativní úspěch otevřeně proevropských stran v parlamentních volbách - v Nizozemí zaznamenali největší zisky euronadšenci zelení a liberální federalisté D66. Totéž je vidět ve Finsku, Švédsku, ale také Polsku (strana Nowoczesna, která se ale propadla do vnitřních skandálů) a u španělských Ciudadanos.

A za třetí jsou tady hnutí jako Puls Evropy. K těm patří třeba maďarské protesty na podporu Sorosovy univerzity, demonstrace proti euroskeptické vládě ve zmíněném Polsku nebo britské konference podobné té, na které posílal seniory do hrobu Ian McEwan. Na tuto stranu politické scény se teď stahují často mladí, městští a vzdělaní lidé.

Vlastně se tu jasně formuje opačný pól dnešního populismu a evropská politická scéna se začíná rozpadat na dva jasně vymezené tábory. The Economist tvrdí, že eurofilové začínají používat taktické postupy okoukané u populistů, především sofistikované vyhledávání potencionálních stoupenců, osobní agitaci a progresivní typ vlastenectví. Jisté je, že ve Francii jsme před týdnem viděli zlom:  přechod od pasivní obrany v sebevědomý protiútok.