Všechno, co potřebují, jsou plenky a tablet

„Dejte batoleti iPhone a deset minut času a za tu dobu udělá alespoň padesát selfies a koupí si na eBay auto.“ Takhle začíná magazín Science News analýzu fenoménu, který zná každý, v jehož okolí se vyskytuje dítě předškolního věku. Občas se jim dokonce říká tabletová generace – jsou pevně srostlí s displeji chytrých telefonů a iPadů a obsluhují je se zručností, jakou si jejich rodiče osvojili až tvrdou dřinou.

 Hlavní otázka, kterou magazín řeší, samozřejmě zní, zda tahle láska dětem spíše prospívá, nebo škodí. Studií, o něž by se mohla odpověď opřít, není mnoho. Většina výzkumů se až donedávna zabývala vlivem klasické televize. V tomto případě má nadměrná konzumace prokazatelně neblahé důsledky: opožďuje vývoj řeči, přispívá k problémům s pozorností a také obezitě. V případě tabletů tolik informací nemáme, právě proto nyní dva američtí vědci v odborném časopise Pedioatrics vyzvali k vytvoření nových doporučení, aby se rodiče měli čeho chytit.

Televize se vůbec nedoporučuje dětem do dvou let. Také v případě služebně mladší elektroniky se do druhých narozenin vyplatí spíše půst, ačkoli tablety a telefony představují trochu jiný případ, protože jsou interaktivní. Zatím ojedinělé studie naznačují, že dobře zvolená činnost na tabletu se v mozku projevuje spíše podobně jako reálná činnost téhož druhu než pasivní sledování televize. Například skládání kostiček na monitoru vyplavuje stresové hormony podobně jako stavění věže na koberci a videochat rozvíjí komunikaci tak jako rozhovor u večeře.

Ale pozor: tablety jsou pro batolata zjevně návykové a svým způsobem přitažlivější než realita. Doporučuje se tedy omezovat dětem čas elektronické slasti a také vybírat aplikace s jistým rozvojovým potenciálem – inspiraci pro věkovou skupinu 3–5 let je možné hledat na specializovaných webech.

Italský neurochirurg Sergio Canavero už brzy představí na pravidelné konferenci amerických neurologů velmi nezvyklý nápad. Chystá se totiž transplantovat lidskou hlavu. Tedy přesněji: transplantovat by se měl zbytek těla od krku dolů, hlava naopak patřit původnímu zadavateli. Lékař tvrdí, že technologicky to bude možné už za dva roky.

Operace, jíž se podrobně věnuje magazín New Scientist, by měla pomoci lidem, jejichž tělo je ve větším rozsahu paralyzované degenerativní chorobou, případně pokročilou rakovinou. Většina oslovených expertů nápad odmítá jako nerealizovatelný, jiní tvrdí, že k uskutečnění bude potřeba mnohem delší čas. Fakt, že Canavero dostal prostor na prestižní konferenci, ale naznačuje, že své kolegy minimálně zaujal.

Pár pokusů o transplantaci hlavy už v minulosti proběhlo na zvířatech. Nedopadly moc dobře. Jak operace sovětského vědce v roce 1954 se psy, tak transplantace opičí hlavy v Ohiu v 70. letech skončila smrtí po několika dnech. Canavero ovšem tvrdí, že dnešní chirurgické metody slibují lepší výsledek.

Hlavní obtíže podobné operace, která by prý probíhala v celkovém zchlazení organismu, jsou dvě: imunitní reakce těla, které by mohlo hlavu odmítnout, a napojení nervů vedoucích z mozku míchu. Zatímco s imunitou si dnešní medicína už umí poradit, nervové spojení zůstává podle oslovených vědců zásadní překážkou. Canavero má takovýhle plán: pletence nervů, které přirovnává ke svazku špaget, potře polyethylenglykolem, který v některých pokusech se zvířaty dokázal vyvolat růst nervových buněk. Podobně jako rozvařené špagety pak budou mít nervy tendenci se slepit.

Jak už bylo řečeno, mnoho jeho kolegů by si na úspěch transplantace hlavy zatím nevsadilo. Zájemce o nová těla ale prý Canavero už má. A New Scientist se zabírá i potenciálním bioetickým dilematem – co když si lidé budou chtít nová těla opatřit z čistě estetických důvodů? Americká neuroložka a bioetička Patricia Scripko předpokládá, že nic takového společnost nikdy nedovolí.        

Lékařská etika má ovšem jedno aktuálnější téma k řešení. V odborném časopise Journal of Medical Ethics byl publikován výsledek průzkumu mezi holandskými lékaři ohledně eutanázie. Lékařské ukončení života je v zemi už dlouho legální, lékaři mají však svobodnou volbu se rozhodnout, zda jej pacientům poskytnou.

Průzkum - o němž obsáhle referuje i server Bio Edge a britský Guardian - se ptal celkem 2500 lékařů (šlo hlavně o praktiky, internisty, kardiology, neurology a paliativní lékaře), v jakých případech je pro ně přijatelné ukončit pacientův život. V případě raných stadií demence by to udělalo 40% z nich, o něco méně pak u pokročilých demencí, když pacient ztrácí soudnost.

To nejzajímavější číslo je ovšem jiné: 18 procent dotázaných holandských lékařů by pomohlo ukončit život pacienta, který prožívá „existenciální utrpení“, aniž by ho přitom sužovaly fyzické potíže. Pokud kritici eutanazie v minulosti varovali, že její legalizace se časem zvrtne v uznání lékařsky asistované sebevraždy kohokoli, kdo o ni požádá, tenhle výzkum takovému názoru dává jistou váhu. 

Dali jste si předevčírem chilli papričky? Pokud ne, chyba. Byl totiž národní den chilli, tedy alespoň v USA. Svůj den mají ovšem i marinovaná kuřecí křidélka, takže to zas taková událost není. Nicméně chilli je potravina (pokud se tak dá vůbec nazvat) mimořádně přitažlivá, záhadná a populární. Ve spojených státech vzrostla spotřeba těchto papriček mezi lety 1995–2005 o 38 procent.

Jejich aktivní látka kapsaicin, která způsobuje, že papričky pálí, opravdu stimuluje v ústech a kůži stejné senzory jako vysoká teplota. A z toho pramení i jejich obliba: pocit horka vyplavuje vzrušující adrenalin. Už přírodní kultury ovšem věděly, že chilli dokáže také tlumit bolest, používalo se ostatně jako lokální anestetikum.

Nyní američtí vědci zjistili, jak tenhle proces funguje. Kapsaicin aktivuje bílkovinu, která souvisí s vnímáním teploty, a její záplava pak zahrne nervové buňky pro vnímání bolesti vápníkem, čímž je utlumí. Jak ale pochopíte v následujícím videu, utrpení dokážou chilli papričky nejen tlumit.        

Video: Zkušený pěstitel a obchodník s chilli papričkami Jamie Kocher vám ukáže, co se stane, když ochutnáte nejpálivější druh na světě. Pravděpodobně už to nikdy neuděláte.

Kulturní tip: Fénix. V kinech od 26. února, distribuce AČFK. Jeden z předních německých režisérů Christian Petzold (Jerichow, Barbara) přichází s dalším ze svých dramat, která mají sice literární nebo divadelní základ, ale ožívají díky neokázalému filmovému realismu. Příběh se odehrává v Berlíně, krátce po válce v roce 1945. Z koncentračního tábora se sem vrací znetvořená Nelly (Petzoldova oblíbená herečka Nina Hossová), která hledá svého manžela. Ten ji ovšem nepoznává, respektive mu jen nepříjemně vzdáleně připomíná jeho ženu. Vzhledem k tomu, že se chce dostat k rodinnému dědictví, navrhne Nelly, aby zahrála roli manželky (tedy sebe samu).