Vrátí se na Sibiř mamuti?

Deník Süddeutsche Zeitung se na svém webu věnuje evropsko-americké smlouvě o volném obchodu TTIP. Dnes o ní měl hlasovat Evropský parlament, ovšem jeho šéf Martin Schulz hlasování i parlamentní debatu odložil zatím na neurčito. K návrhu přišlo 116 pozměňovacích návrhů a předseda štrasburského parlamentu má právo hlasování odložit, respektive vrátit k dopracování odborným výborům, v případě více než 50 pozměňovacích návrhů.

Martin Schulz ale sklidil kritiku kvůli údajné „politické manipulaci“. Chtěl prý zabránit blamáži, protože by navrhovaný kompromis nezískal podporu celé „velké koalice“ socialistů a konzervativců, která v Evropském parlamentu vládne. Kamenem úrazu jsou zvláště mezinárodní arbitráže. Podle amerických představ by soukromé tribunály dohlížely na to, zda jsou zákony v zemích EU či v USA v souladu se smlouvou. Pokud by koncerny žalovaly vlády za údajné porušování TTIP, tak by rozsudek vydávaly právě tyto soukromé, neveřejně jednající tribunály. Proti takovéto „paralelní justici“ se staví evropští zelení, levice a značná část sociálních demokratů.

Odpor proti TTIP mezitím tvrdě kritizoval německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Podle něj je „absurdní“ a dokládá „naši ztrátu základního koordinačního systému“ - myslel tím odklon od tradičního amerického spojence, který byl pro tohoto veterána evropské politiky navzdory všem vzájemným neshodám vždy zárukou evropské svobody. Německo a Evropa podle Schäubleho potřebuje tlak, který je spojený s volným světovým obchodem, protože „bez tlaku usneme.“

V ekonomii se dějí věci. Mezinárodní měnový fond, proslulý spíše konzervativním přístupem a ještě před finanční krizí hlasatel neoliberálních idejí a fiskální přísnosti, dnes v nové analýze píše, že zadluženost států vlastně není tak špatná věc a za jistých okolností z dluhů není třeba mít strach. Jak

píše v editorialu

deník Financial Times, člověk se nemůže divit jistému rozčilení těch, co si pamatují, jak MMF ještě v roce 2010 obhajoval drastické škrty ve jménu snížení zadlužení.

V podstatě jde o to, že MMF uznal, že snižování dluhů cestou škrtů může být pro ekonomiky států škodlivé a v některých případech je lepší je odložit a raději investovat do infrastruktury i za cenu dalšího zadlužení, protože to v konečném důsledku přinese ekonomický růst, který následně pomůže dluhy snížit.

Řekové by teď mohli začít křičet, že oni to přece říkali od začátku, ale hloupá politika MMF i EU je nutila ke škrtům a zruinovala řeckou ekonomiku, mají však smůlu: graf MMF výslovně uvádí, že Řecko, Japonsko, Itálie a Kypr mají takovou strukturu dluhu v kombinaci se špatným výkonem ekonomiky, že na benevolentnější pohled na své zadlužení nemají nárok.

Řeky však mohla potěšit přednáška nositele Nobelovy ceny a profesora na Harvardu Amartya Seny, který vzpomíná na Johna Maynarda Keynese a popisuje, proč se v roce 1919 vzdal funkce britského ministra financí. Nesouhlasil totiž se závěry Mírové konference v Paříži, která ukládala poraženému Německu splácet válečné reparace v takové míře, kterou německá ekonomika nemohla unést. „Budeme svědky neefektivní, nezaměstnané a dezorganizované Evropy, bojující a trpící,“ prohlásil tehdy Keynes.

A Amartya Sen se ptá: „Pokud jsme dnes svědky některých z těchto problémů i dnes, musíme se ptát: proč je to tak?“ Odpověď, jak čtenář jistě tuší, je ve špatné politice EU, která trvala na snižování dluhů za cenu škrtů, když je spojila s ekonomickými reformami, jejich potřebnost Sen nezpochybňuje. Jenže tato nesmyslná kombinace je něco jako když nemocný člověk požádá o antibiotika na horečku a od lékaře dostane „mix pilulek antibiotik a jedu na potkany“.

Jak se blíží výročí prohry Napoleona u Waterloo (18. června 1815), vychází nejen spousta historických knih, ale také památné mince. Francii rozčílila Belgie (Waterloo leží kousek od Bruselu), která vydala 175 tisíc památných mincí v hodnotě 2,50 euro s výjevem Napoleonovy prohry. Že toto výročí není pro Francii dodnes nic příjemného, svědčí také to, že na slavnostní vzpomínku na slavnou bitvu vysílají – na rozdíl od Belgie, Nizozemska a Británie, které budou zastoupeny členy královských rodin – jen „vyšší reprezentaci“,

píše Financial Times

.

Za přečtení stojí (byť dva týdny stará) recenze týdeníku The Economist na několik nových historických knih pojednávajících o bitvě, v níž bojovalo proti sobě 200 tisíc mužů a 50 tisíc z nich zemřelo, nebo bylo těžce zraněno (a zahynulo také 10 tisíc koní).

Jak při pohledu na zem pokrytou mrtvolami údajně prohlásil vévoda z Wellingtonu, který velel vítězné britské armádě, „největší mizérií hned po prohrané bitvě je ta vyhraná“. Podle historiků měl Napoleon menší šance vyhrát, dopustil se však čtyř vážných chyb, například že nechal v Paříži dva své nejschopnější generály nebo že nechal v dešti nerozhodně a v klíčovém okamžiku na vzdáleném místě bloudit divizi o síle 20 tisíci mužů.

Tak či onak, bitva u Waterloo byla klíčová událost, která omezila rozpínavost Francie a naopak poskytla Británii několik dekád k tomu, aby se stala globální mocností v 19. století.

V médiích se nedávno objevila zpráva, že se připravuje oživení mamuta. Profesorka ekologie Beth Shapiro tvrdí, že je to technicky možné klonováním, tedy vložením zachovalé DNA mamuta do buňky slona, ale zatím tak daleko ještě technicky nejsme.

Beth Shapiro se specializuje na vyhynutí druhů - a její vyprávění o knihách, které četla, a o jejím vlastním výzkumu, je velmi zajímavé, byť někdy poněkud smutné. Sama je proti oživení mamutů hlavně z etických důvodů, ale na druhé straně popisuje zajímavý projekt ruského vědce Sergeje Zimova, který se v oblasti severovýchodní Sibiře pokouší obnovit přírodu, jak vypadala v době ledové, kdy se po většině planety proháněla stáda mamutů, bizonů, koní a jelenů, tedy velkých zvířat, které hledaly potravu v zamrzlé zemi, rozbíjely ji a tím ji kultivovaly, například rozséváním semen. Kromě mamutů už tam Zimov má všechna zmíněná zvířata a prý se jim i půdě dobře daří.

S tím souvisí idea známého vědce Edwarda O. Wilsona, který navrhuje, abychom 50 % povrchu planety přenechali přírodě (dnes jí necháváme jen 10 %), protože to budeme jednou velmi potřebovat. S globálním oteplováním totiž začnou hynout jednotlivé druhy, které by se však mohly přesunout na sever (například na Sibiř), jenže tím, že mají pro sebe vyhrazeno lidmi příliš málo prostoru, nestihnout tam dojít před svým vyhynutím.

Shapiro a další vědci zkoumají příčiny vyhynutí různých druhů v dávné minulosti – například jeskynního medvěda v Evropě a podle ní ho nevyhubil člověk, ale kombinace změny klimatu, konkurence černého medvěda a vlivu člověka.

Podobně prý před 14 tisící lety vyhynuly v Americe bizoni a koně (až před řádově stovkami let tam byli opět dovezeni z Evropy), zcela jistě se však na tom nepodíleli lidé – těch bylo tehdy na kontinentu příliš málo. Dodnes je to prý záhada.

No a nakonec – jak jinak – nelze se vyhynout otázce, zda vyhyne také člověk. „Měli bychom se toho obávat,“ říká Shapiro. „Hromadná vyhynutí byla nejčastěji způsobena katastrofickými událostmi, jako byly následky dopadu asteroidu, které vyhubily dinosaury. Tou katastrofickou událostí jsme dnes my sami.“

Ale vše záleží na úhlu pohledu. „Planeta se vzpamatuje. Obvykle to trvá od desíti do sta milionů let,“ dodává Shapiro.

Video: Dokáže nás od změny klimatu zachránit Čína? ptá se The Guardian:

Kulturní tip: Expozice nové hudby. Brno, 10.–14. 6. Procházení hudbou, takové je téma již 28. ročníku brněnské Expozice nové hudby, která se zaměřuje na tu soudobou a experimentální. Z titulu je zřejmé, že tu půjde o hudbu a její pronikání do veřejného prostoru. Novou hudbu bude možné potkávat a poslouchat na místech, jako je Mendelovo muzeum, Jurkovičova vila, Betlémský kostel, Pavilon Y na brněnském výstavišti, ale třeba také v Denisových sadech, na hradbách nebo v příkopě na Špilberku. Na zahajovacím koncertě v Besedním domě pak zaznějí skladby Miloslava Kabeláče, Luigiho Nona či nizozemského skladatele Maykea Nase.