Voliči neodpustí populistům jediné: když se budou chovat normálně

Co je dnes v Evropě horší? Být “alarmistou”, tedy přehánět hrozby, které do politiky přinášejí nacionalisté a populisté? Anebo je nebezpečnější “normalizace”, tedy takřka přizpůsobení se úspěchu populistické politiky, která by před deseti patnácti lety ve vyspělých zemích byla jednoznačně odsuzována? Odpověď na naléhavou otázku hledal Ivan Krastev v The New York Times již koncem minulého roku, ale protože je nejen v Česku stále tak aktuální, bez obav z prošlého data spotřeby ji podáváme v tomto menu.

Slavný bulharský politolog zmíněné otázky rozvádí: Jak nejlépe bojovat s vládou, která se k moci dostala férově ve volbách, a přesto představuje riziko proměny liberálních demokracií, jak je známe? Kde narýsovat dělící linii mezi životem v demokracii, kdy jen vyhrála vámi neoblíbená strana, a životem v diktatuře, kde opozici již nebude umožněno nikdy vyhrát? Mohou formy revolty, které fungovaly proti minulým diktaturám, uspět i proti demokraticky zvoleným současným neliberálním prezidentům a premiérům?

“Historie nám nedává mnoho jasných odpovědí,” píše Krastev. Paměti těch, kteří přežili 30. léta minulého století v Německu, vesměs varují před normalizací diktatury, zvláště pokud byli noví vládci zvoleni demokraticky ve volbách. Ale najde se i protiargument. V 70. letech byli někteří mladí levicoví radikálové tak posedlí názorem, že mezi nacistickým Německem a poválečnou Spolkovou republikou skoro není rozdílu, že je mylný úsudek dovedl až k teroru a nepřátelství vůči demokracii. Jaká je tedy lekce?

“Být v opozici proti současným populistům je zvláště složité, protože oni v první řadě představují triumf prudkosti a intenzity nad důsledností a konzistencí demokratické politiky. Populismu se daří, když se v politice řeší symboly, a nikoli konkrétní témata. Věrní příznivci populistů svým lídrům odpustí nesplnění slibů i změnu názorů. Neodpustí jim, pokud se budou chovat jako normální politici. A právě proto populistům bude jenom prospívat, pokud se budeme chovat, jako bychom žili v Německu třicátých let nebo ve východní Evropě let sedmdesátých,” rozvádí Krastev, který vede Centrum pro liberální strategie v Sofii.

Na rozdíl od fašistů a komunistů minulosti přitom podle Krasteva dnešní populisté nechtějí změnit společnost. Reprezentují odpor proti změnám moderního života, technologickým, ekonomickým i demografickým. A jediné řešení, které nabízejí, spočívá v destrukci. V tomto smyslu kombinují intenzitu revolucionářů s velmi tenkou slupkou ideologie.

“Na rozdíl od komunistů 70. let dnešní populisté nechtějí normalizaci - té se obávají. Po mnoha měsících neustálých pouličních protestů v Polsku se například podpora tamní vlády jen zvýšila. Vládnoucí strana totiž chce vysoce polarizovanou společnost,” uzavírá Krastev svůj komentář. “A napodobovat rozdělující, emotivní politiku populistů není způsob, jak je porazit.”

Krastev tak nabízí strategii, která má větší šanci uspět. Návod do chvil, kdy se populisté rozhodnou zcela omezovat justici, média a další pilíře liberální demokracie, však už v jeho komentáři uveden není.