Stalinova popularita v Rusku roste. Už nepáchal zločiny, jen dělal chyby

Nedávno schválený polský zákon zakazující užívání termínu „polské koncentrační tábory“ či domácí debata o koncentračním táboře v Letech jsou pouze nejčerstvější příklady toho, jak složité dodnes je pro většinu národů vyrovnat se s temnými obdobími vlastní minulosti. Tématem se zabývá i nejnovější číslo Foreign Affairs – americký magazín přináší portréty šesti zemí, na kterých leží stín genocidy (Německo, Rwanda), rasové diskriminace (USA, Jihoafrická republika) či masových politických čistek (Čína, Rusko).

V některých státech se zodpovědná a kritická reflexe vlastní minulosti staly oficiální politikou, jinde jsou naopak zločiny popírány a dějiny překrucovány. Právě Rusko může sloužit jako příklad státu, v němž mnoho politiků včetně prezidenta Putina historii používá jako nástroj k dosažení vlastních cílů, jak píše Nikita Petrov.

Ruský historik se věnuje zejména vnímání osoby Josifa Stalina dnešní ruskou společností. Snahy o rehabilitaci diktátora jsou v posledních letech na vzestupu. Navzdory milionům mrtvých, které za sebou Stalin zanechal (Petrov uvádí 10 až 12 milionů obětí politických čistek, kolektivizace či hladomorů), narůstá počet Rusů mluvících o Stalinovi jako o „velkém státníkovi“, který zemi dovedl k vítězství nad nacistickým Německem. Právě toto vítězství má ospravedlnit a legitimizovat Stalinovy represe, potažmo celý sovětský režim jako takový.

Výrok Michaila Gorbačova z roku 1987, že Stalin spáchal „ ohromné a neodpustitelné zločiny“ by v dnešním Rusku nebyl možný, píše Petrov. Ruští politici se vyhýbají jasnému odsouzení Stalinových zločinů a namísto toho hovoří o „chybách“. V podobném duchu jsou psány i školní učebnice – mluví se v nich o „omylech“ a nikoliv „zločinech“ sovětského režimu. A třeba Stalinovy velké čistky z 30. let jsou někde dokonce prezentovány jako snaha o vymýcení „páté kolony“ a pouze suše doplněny o počty obětí. „Tak to prostě tehdy bylo“, říkají dnes mnozí Rusové-a bezděky přejímají oficiální linii o nezbytnosti čistek. Než aby z nich vinili Stalina a jeho vládu, vnímají je jako něco podobného přírodní katastrofě.

Když se v roce 2000 prezidentského úřadu ujal Vladimir Putin, prohlásil, že „ruské dějiny mají svá tragická i vynikající období“. A podobná polovičatost je dnes pro ruské vyrovnávání se s historií typická. V roce 2017 byl sice v Moskvě otevřen památník obětem sovětské totality (tzv. Zeď smutku), nicméně kritici namítají, že vláda a politici stále veřejně nedostatečně přiznávají minulé zločiny. Společně s faktem, že se dodnes v Rusku nekonalo oficiální soudní či vládní zúčtování s bezprávím sovětského režimu, to podle Petrova přispívá k současnému nárůstu Stalinovy popularity.

Pro kritickou a upřímnou diskuzi o vlastních zločinech dnes není v kremelské propagandě místo. Kreml používá vítězství nad nacistickým Německem jako záminku k rehabilitaci sovětského režimu, potažmo nových mocenských ambicí - a snaha podněcovat v Rusech patriotické smýšlení příliš neladí kritickou historickou analýzou.