Slate: Jak je možné, že v Česku vítězí Babiš a populisté?

Střední Evropa se po pádu železné opony a komunismu měla stát jedním z velkých triumfů kapitalismu a demokracie. Jenže něco se zvrtlo. Poláci, Maďaři a teď už i Češi si stále častěji vybírají populistické lídry, kteří demokracii spíše omezují, píše v úvaze pro server Slate německý vědec polského původu Yascha Mounk, který přednáší politologii na Harvardově univerzitě.

Mounk popisuje svojí nedávnou návštěvu Prahy, která ho okouzlila. „Kavárna, kde píšu tyto řádky, má holé stěny a žárovky v ní visí jenom tak, bez stínítek. Za takovou výzdobu by se nemusely stydět kavárny v Bushwicku (newyorská módní čtvrť – pozn. red.). Kavárna je plná mladých mužů ve vlajících šálách a dívek v černém, kteří vypadají stylověji než studenti v Berkeley. Když se podívám z okna, vidím krásné prosperující město.“

Autor vyjmenovává jednoznačná zlepšení, ke kterým v Česku za uplynulých 28 let od konce komunismu došlo: ekonomika se několikanásobně zvětšila, v zemi jsou špičkové univerzity a občanské spolky kvetou. A když se k moci dostanou politici, kteří se lidem nelíbí, národ je může ve volbách poslat pryč. Tak jak je možné, že v zemích jako Česko mají stále větší podporu populisté, ptá se.

„Navzdory velkému pokroku je nálada Čechů špatná. Země je bohatá, ale voliči mají pocit, že je politický establishment podvedl a zklamal. Většina cizinců, které v Praze vidíte, utrácí peníze za pivo, suvenýry a lístky do muzeí, ale Češi z nějakého důvodu mají strach z teroristické hrozby a z migrantů. A ačkoli jim jejich politici vládli poměrně slušně, chystají se zvolit velikášského miliardáře, který jim slibuje, že změní systém. Andrej Babiš je něco mezi Donaldem Trumpem a Silviem Berlusconim: vlastní velkou část českých médií, libuje si v politické nekorektnosti,“ popisuje politolog zdejší předvolební atmosféru a šéfa hnutí ANO.

Kromě ANO Mounk zmiňuje také úspěchy xenofobní SPD, postkomunistické KSČM a populistických Pirátů. „Všechny tyto strany kritizují establishment i zastupitelskou demokracii a dohromady mají v zemi většinu,“ podivuje se. Babišovi se v těchto stranách otevírá široká nabídka koaličních partnerů, kteří se nebudou tolik zdráhat odstranit či oslabit části demokratického systému. Ačkoli Babiš má samozřejmě v mnoha částech společnosti také hlasité odpůrce, ohlídat ho po nástupu k moci bude „těžší, než si lidé v pěkných kavárnách myslí“.

Jinými slovy, autor předpokládá, že Česko je na nejlepší cestě přidat se do klubu jiných středoevropských zemí, kde je nyní demokracie v ohrožení. Už je v něm Maďarsko s Viktorem Orbánem a Polsko s Lechem Kaczynským (Mounk zmiňuje také Slovensko a Makedonii). „V těchto zemích se státní média postupně stávají nástrojem propagandy a soudnictví jen razítkuje rozhodnutí vlády, zatímco kritické spolky čelí čím dál většímu nátlaku,“ popisuje a upozorňuje, že ve střední Evropě vzniká „pás populismu“, který se táhne od Baltského k Egejskému moři.

Vývoj ve střední Evropě přináší podle autora ponaučení, která jsou relevantní i pro zbytek světa. Za prvé: politologové byli o budoucnosti demokracie příliš optimističtí, když si mysleli, že demokracie v zemích jako Česko, Polsko nebo Maďarsko je už zakořeněná. Byli naivní, když si mysleli, že maďarská demokracie ustojí nástup populisty Orbána a polská demokracie příchod Kaczynského. A možná se nebezpečně mýlí i v tom, že americká demokracie ustojí pokračující jízdu Donalda Trumpa – nebo příštího, chytřejšího populisty, který může přijít po něm. Za druhé: předpoklad, že liberální demokracie nemá žádnou ideologickou alternativu, se ukázal jako mylný.