Rodiče nemají popírat, že nemilují všechny své děti stejně

Nikdo si to nechce přiznat, přesto je to pravda. Rodiče nemilují své děti stejně: některé mají radši a jiné méně. Vědí, že to není správné, stydí se za to a tají to, vědci nicméně prokázali, že rodičovská láska není rovná ani spravedlivá. A že to má pro méně oblíbené sourozence celkem zásadní důsledky.

Smutnou zprávu oznámila v eseji na stránkách The Wall Street Journal Jennifer Breheny Wallace. Odvolávala se na loňskou studii, podle níž 75% matek výzkumníkům přiznalo, že cítí k jednomu z dospělých potomků bližší vztah. V jiné starší studii upřednostňovalo jednoho potomka před ostatními 70% otců a 74% matek.

K protekčnímu přístupu k potomstvu se zároveň rodiče nechtějí hlásit, je to v podstatě tabu. S tím chtějí vědci skoncovat, a zbavit tak rodiče výčitek svědomí, nerovný přístup k dětem se prostě zdá být normální. V průběhu času se přitom může měnit, favorit se stane otloukánkem - a naopak.

Problém je samozřejmě v tom, když se vše přežene. Pokud je jeden potomek upřednostňován trvale a systematicky,  nebo pokud si rodiče na dětech léčí vlastní mindráky, pak to otloukánci odnesou. “Desetiletí výzkumů ukazují, že děti, které cítí, že je rodiče mají rádi méně, mají zvýšené sklony k depresím a nízkému sebehodnocení,” tvrdí autorka.

A odvolává se na průzkumy: v průběhu jednoho z nich například vědci zkoumali 282 rodin a došli k závěru, že v rodinách bez těsných vazeb měly děti, které se cítily znevýhodněné, později dvakrát vyšší tendenci propadnout drogám, alkoholu nebo kouření cigaret. Záleží však také zjevně hodně na tom, jak rodina funguje jako celek, v těch těsněji provázaných a s užšími vztahy se velký rozdíl mezi mazánky a černými ovcemi neprojevil.

Ani mazánci to ostatně nemusí mít úplně lehké. Jiná studie naopak odhalila vyšší sklony k depresím u protežovaných dětí v dospělém věku. Zřejmě kvůli tíze odpovědnosti a úzkostné touze nezklamat stárnoucí rodiče, provázené navíc napjatými vztahy s „méně milovanými“ sourozenci.

A sami rodiče pak trpí pocity viny z vlastní nespravedlnosti, jež je nutí realitu popírat. To je prý vůbec nejhorší. “Popírání nerovného přístupu k dětem je nejhorší, co může rodič udělat, protože to znamená, že problému nebudete nakonec věnovat dostatek pozornosti,“ cituje text jednoho z vědců. Nejlépe je celou situaci si přiznat a soustředit se na její řešení.

Text dokonce nabízí malý praktický návod: Rodiče nikdy nemají děti navzájem nahlas porovnávat. Mají jim srovnatelně vycházet vstříc, takže pokud například víkendy věnují aktivitám jednoho z nich, na druhé si najdou čas jindy. Mají se o situaci radit s přáteli nebo odborníky, kteří fungování rodiny vidí zvenčí. Mají brát vážně stížnosti svých vlastních dětí; nejlepší je, když se všechno otevřeně probere, než aby se problém dusil pod pokličkou.