Proč jsou východní Němci větší xenofobové: cítí se odcizení a zesměšňovaní

Proč je nenávist vůči uprchlíkům mnohem výraznější v bývalém východním Německu než v tom západním? Na tuhle otázku se snaží najít odpověď Stefan Berg, novinář časopisu Spiegel. Důvodů je podle Berga více a souvisejí s komunistickou minulostí, píše ve svém eseji k příležitosti oslav sjednocení, které se v saských Drážďanech nesly ve znamení demonstrací xenofobních spolků a stran.

 Najít důkazy o tom, že jsou východní Němci xenofobnější než ti západní, není složité: většina útoků proti mešitám, muslimským sdružením či obydlím z poslední doby proběhla v bývalých východoněmeckých zemích. Naposledy na konci září odpálil neznámý útočník dvě výbušniny u mešity v Drážďanech, o minulém víkendu kdosi pohodil uříznutou prasečí hlavu před mešitou v Postupimi. Alternativa pro Německo (AfD), xenofobní politická strana, která staví svůj úspěch právě na odporu proti uprchlíkům, má také největší podporu v bývalých východoněmeckých zemích. V Sasku má největší podporu i protimuslimské hnutí Pegida.

 Berg si všímá, že nejde jen o xenofobii, ale o celkový pocit nenaplněných očekávání, který je typický pro část východoněmecké společnosti. Dalším projevem tohoto chování je volání po vládě tvrdé ruky ve stylu putinovského Ruska. Podle Berga za frustrací těchto lidí není jen pocit chudých příbuzných, ale spíše emocionální ukřivděnost.

„Propojenost státu a společnosti nebyla vynálezem socialistické propagandy. Východní Německo neustále udílelo různé medaile, ať už za znalosti nebo za dobrou práci. Každý měl šanci být za něco odměněn aspoň jednou do roka,“ píše Berg. Dnešní politika je podle něho lidem na východě vzdálená. Místo toho, aby vídali každý den v trafikách deník Bauernecho vyhlašující nejlepšího člena zemědělského družstva, nyní na ně z bulvárních deníků shlížejí celebrity, se kterými tito lidé nemají nic společného, což podporuje jejich pocit, že se o ně nikdo nezajímá.

Němci v postkomunistických částech země touží po ztraceném pocitu homogenity, pokračuje Berg. Existuje tu sice více politických stran, ze kterých si můžou voliči ve volbách vybírat, ale řada zavedených stran ze Západu se tu chovala arogantně. Novinář uvádí jako příklad kampaň Křesťanských demokratů (CDU) v Sasku – Anhaltsku v roce 1994. Po volbách v této bývalé východoněmecké zemi měla tehdy vládnout koalice složená ze sociálních demokratů a Zelených, mluvilo se o tom, že do vlády vstoupí i PDS, což byla strana vzniklá z bývalých východoněmeckých komunistů.

CDU rozjela plakátovou kampaň „Kupředu do budoucna, ale ne v rudých ponožkách“. PDS pod vlivem kampaně do vlády nevstoupila. CDU pak slogan používala i v dalších volbách, ale nakonec ho stáhla, protože bývalé východní Němce urážel. Slogan v nich vyvolával pocit méněcennosti a směšnosti. Ze strany PDS vzešla Levice, jediná dnešní parlamentní strana původem z bývalé komunistické NDR. Odmítání existence a legitimity Levice v demokratickém systému bylo podle Berga velkou chybou.

Heslo „My jsme lid“, které dnes používá AfD na svých shromážděních a které zaznívá i na akcích Pegida, pochází také z východního Německa – v roce 1989 ho skandovali lidé, když protestovali proti komunistické vládě bývalé NDR. To, že ho nyní občané svobodné země skandují proti demokraticky zvolené vládě, vypovídá o tom, že se cítí odcizeně.