Pomoc Africe, kontrola hranic, pracovní víza. Deset bodů rozumné migrační politiky

Nejznámější německý zpravodajský týdeník Der Spiegel v obálkovém textu aktuálního vydání hledá odpověď na - jak píše - “otázku století”. Jak by měla vypadat migrační a uprchlická politika, která nezradí evropské hodnoty a současně bude pro většinu Evropanů přijatelná?

Der Spiegel v úvodu dlouhého textu, který sestává z reportáží ze Sýrie, Malty, Nigeru a Bavorska, přijímá pohled oxfordského odborníka Paula Colliera. Podle něho Evropa před rokem 2015 prováděla politiku “rozumu bez srdce”, kdy krutý osud syrských či eritrejských uprchlíků v zásadě nikoho nezajímal. Po létě 2015 ji pak na pár měsíců nahradila politika “srdce bez rozumu”, když pod vedením Angely Merkel otevřela hranice nekontrolovanému přílivu stovek tisíc lidí.

Nyní jsou hranice Evropy opět utěsněné a počet připlouvajících migrantů je nízký. Proto je správný čas hledat rozumnou dlouhodobou politiku, která sjednotí požadavky rozumu a humanity. Podle Der Spiegel taková politika sestává z následujících deseti bodů

1. Evropské státy by měly více pomáhat v místech konfliktů, tedy zvláště zemím, které leží v sousedství válek a nesou největší zátěž uprchlických krizí. V případě syrské války se jedná o Jordánsko, Turecko a Libanon; stovky tisíc uprchlíků žijí také například v Ugandě, Etiopii, Pákistánu. A rovněž by Evropa měla dávat více peněz Úřadu vysokého komisaře OSN (UNHCR), který o značnou část běženců v nouzi pečuje.

2. Evropské státy by měly pomoci uprchlíkům, aby se mohli postavit na vlastní nohy. Tedy nenechat je trvale živořit v segregovaných táborech například v jordánské polopoušti, kde je UNHCR ubytovává ve stanech či příbytcích a dává jim potravinovou pomoc. Běženci chtějí být ve městech, co nejdříve pracovat, normálně žít a hlavně získat kontrolu nad svými životy. Evropa by proto v zemích s vysokým počtem uprchlíků měla podpořit vznik pracovních míst (EU tento přístup zkouší v Jordánsku, což popisuje loňská reportáž Respektu)

3. Evropa by měla více kontrolovat své vnější hranice: musí vědět, kdo přichází a kdo připlouvá, zkoumat identitu imigrantů a pečlivě je registrovat.

4. Evropa by měla umožnit, aby se politicky pronásledovaní mohli dostat do EU bezpečnou cestou a nemuseli riskovat život na člunu ve Středozemním moři. Měla by zvýšit počet dobře prověřených uprchlíků, které - tak jako Kanada nebo Austrálie - s pomocí UNHCR vybere přímo v místech konfliktu a přepraví je bezpečně do Evropy.

5. Evropa by měla cíleně a celistvě podporovat hospodářský rozvoj Afriky a například nevyvážet již na tamní trh subvencované levné evropské produkty, které ničí africké zemědělce a podnikatele.

6. Evropa má povinnost pomáhat lidem, kteří se na moři topí. Neměla by tento úkol přenechávat soukromým nevládním organizacím, ale zajistit záchranu sama.

7. Záchrana života je povinnost, přijetí těchto migrantů do EU nikoli. Zachránění lidé by měli být umístěni v tranzitních táborech, kde evropští úředníci během mála týdnů rozhodnou, zda mají nárok na azyl. Kdo nárok na azyl nemá, nemá ani právo zůstat v Evropě.

8. Evropa by měla vyjednat dohody s africkými státy, na jejichž základě by tyto země přebíraly zpět své občany, kteří nemají právo na azyl v Evropě.

9. Výměnou za to by Evropa měla zemím jako Nigérie, Senegal či Gambie nabídnout kontingent pracovních víz, se kterými by jejich občané mohli zcela legálně odjet na stanovenou dobu za prací do Evropy. Evropské státy by si tedy vybraly, koho na určitý čas potřebují, a Afričané by se zde naučili nové dovednosti, které by po návratu domů prospěly i jejich zemím.

10. Mělo by být stanoveno datum, které ohlašuje novou migrační politiku. Kdo přijel před tímto datem, ten smí zůstat a pracovat, i když azyl nedostal (pokud se snaží a nespadl do kriminality). Kdo přijede po tomto datu a nárok na azyl nemá, měl by být podle zmíněných dohod rychle deportován do vlasti. (Poslední tři ideje vychází z myšlenek Geralda Knause, jenž stál i u zrodu migrační dohody s Tureckem).