Politici by se měli učit od populistů

Ekonomický růst je nejvýraznější za posledních deset let, francouzský prezident Emmanuel Macron porazil Národní frontu v čele s Marie Le Pen, úspěšně transformuje Francii a snaží se o totéž v evropském měřítku. Ačkoliv Evropské unii důvěřuje jen 41 procent občanů členských států, je to pořád více než důvěra národním vládám. Přesto není populismus poražen, píše The Economist - a dodává, že po minulém týdnu se ocitli populisti v čele státu nejen v Polsku, Maďarsku a Rakousku, ale s výhrou Miloše Zemana zůstávají na vrcholu i v České republice.

Ale než jen uznat prohru a vrátit se zpět ke své tradiční agendě a způsobům, je třeba se od populistů začít učit, naznačuje cestu ven týdeník The Economist.  Tedy ne vše. Pokud chtějí „ostatní“ politici znovu vyhrávat volby, musí si osvojit to nejlepší, čím populisté disponují - a zároveň tvrdě odmítnout vše neslučitelné s hodnotami liberální demokracie.  A že je co odmítat. Populisté se především vyznačují nepřátelstvím vůči konkurentům. Společnost zjednodušeně prezentují jako rozdělenou na dvě části – na prosté občany a na elity, které občany zaprodala. Mluví o tom, že důležité je přímé spojení mezi politikem a občanem, což značně zmenšuje prostor pro budování nezávislého soudnictví nebo fungování svobodného tisku, protože politik za ně „vše zařídí“.

I když mezi populisty řadíme spíše demagogy a podvodníky, občas se mezi nimi najdou i reformátoři a demokrati, poznamenává také Economist.  Například evropští revolucionáři, kteří dali impuls k vytvoření opozice vůči absolutní monarchii v roce 1848, státníci z konce 19. a počátku 20. století, již položili základy západních sociálních států - a také představitelé protikomunistických hnutí v zemích za železnou oponou, jako byla například polská Solidarita.

Co se od populistů tedy učit? Populističtí politici umí brilantně popisovat a připomínat voličům jejich každodenní nespokojenost. Populismus se živí i z pocitu neférového jednání části politického spektra, které se „náhodou“ dostalo po skončení kariéry k lukrativním postům v soukromém podnikání. Nedávná historie je také plná příkladů, kdy politici nedokázali čelit citlivým otázkám veřejnosti. Buď se před odpověďmi skrývají - nebo používají technokratické argumenty s tím, že v dané situaci neexistuje „jiná alternativa“.

Právě komunikace je oblast, které by se politici měli od populistů učit. Komunikace je totiž vyprázdněná a pro voliče nic neříkající, pokud nezohledňuje jejich obavy. V případě, kdy je tento strach opodstatněný, zaslouží si pozornost politiků - a nejlépe i s návrhy řešení. Velká podpora populistů je dnes spojená především s důsledky globalizace, rychlými změnami průmyslu a přistěhovalectvím. A ignorování těchto obav jen zvyšuje jejich významnost.

Proto je na čase přehodnotit dosavadní náhled na populismus. Ano, populisté jsou nebezpeční, ale jejich vzestup musí ostatní politici brát jako výzvu k obrodě.  Kvůli rozdělené a polarizované společnosti je pravděpodobné, že obliba populistických politiků nebude ani v nadcházejících letech klesat. The Economist tak na závěr dodává, že důsledky populismu lze omezit jedině za situace, kdy současné rozložení sil začnou brát tradiční politici coby impuls pro změnu.