Přijdou nové protesty na Blízkém východě. Krvavější než arabské jaro

Arabské státy leží před výzvami, které prakticky nemůžou zvládnout. Takové je depresivní shrnutí vynikající analýzy Rainera Hermanna, blízkovýchodního zpravodaje Frankfurter Allgemeine Zeitung. Osmanská říše svou vládu ospravedlňovala islámem a evropské mocnosti ji před cca sto lety rozdělily do menších států. Ty však nikdy nebyly skutečně soudržné, respektive nenašly mezi obyvateli uznávanou a přijímanou odpověď na to, jaký v nich má být vztah mezi islámem a společnosti, islámem a vládou.

Arabské státy drželo pohromadě tvrdé potlačování jakéhokoli nesouhlasu. Kromě bezpečnostního aparátu byly všechny instituce slabé. Vojenské diktatury nesloužily všem, ale pouze úzké elitě, což v roce 2011 - jak známo - způsobilo revolty arabského jara. Hermann pak popisuje základní problém těchto revolucí: moderní arabský stát nestrpěl nezávislé jedince, lidé se cítili především jako součást nějaké skupiny. Kmene, komunity vyznávající určitý výklad islámu či sekulární komunity.

Revolty roku 2011 sice k překvapení (a radosti) světa začaly právě jako povstání jednotlivců, ale skupinové identity brzy převážily a jejich cíle se ukázaly být neslučitelné. Islamisté stáli proti sekularistům, sunnité proti šíitům, etnické a náboženské menšiny se hlásily o svá práva. Staré elity v řadě zemí padly, ale z voleb, které po svržení diktátorů následovaly, vzešly tyto skupinové identity ještě dále posílené. A společnosti jsou tak ve výsledku ještě rozdělenější a ještě více na hraně kolapsu.

Každá skupina chtěla za každou cenu a bez kompromisu prosadit svou představu budoucího uspořádání státu i vztahu státu a islámu: výsledkem byla válka v Libyi a nová diktatura v Egyptě. Důvody, které vedly k arabskému jaru, především frustrace a mizerné vyhlídky mladých lidí, tedy nadále trvají. “Vypuknutí nových masových protestů je jen otázkou času a příští vlna bude krvavější a destruktivnější než arabské jaro v roce 2011,” píše Rainer Herrmann.

Se selháním moderních arabských diktatur souvisí i proměna náboženství - a v mladší věřící generaci Arabů viditelné posílení konzervativního islámu, salafistického islámu a džihádismu. “Je otázkou, jakým směrem se islám bude dále rozvíjet. Zvláště poté, co umírnění islamisté během vojenského puče v Egyptě v roce 2013 poznali, že pro ně je demokratická cesta zavřená,” píše Hermann o armádním převratu, který svrhnul demokraticky zvolenou vládu Muslimského bratrstva. “Mladí islamisté už po této zkušenosti nediskutují o tom, jestli je oprávněné použít k dosažení svých cílů násilí. Ale jen o tom, jaký druh násilí použít.” Závěrem pak shrnuje, že “pokud všechny tyto ničivé síly nebudou zastaveny, čekají arabský svět ještě dlouhé roky válek”.

Situace je o to komplikovanější, že na Blízkém východě probíhá mocenský souboj šíitského Íránu se sunnitskou Saudskou Arábií a současně region zažívá dramatický nárůst počtu obyvatel. V roce 1950 v arabských státech dle OSN žilo 104 milionů obyvatel, nyní kolem 450 milionů - a v roce 2050 má počet obyvatel stoupnout na 700 milionů. Extrémním případem je Egypt, který má dnes 92 milionů obyvatel, ale v roce 2050 se počítá se 160 miliony. Bude třeba, aby našli práci a obživu. “I v mírových časech by arabský svět stál před výzvami, které prakticky nejde zvládnout,” shrnuje Hermann text, který je pro Evropu zásadně důležitý: řeč je o regionu, který leží přímo za našimi hranicemi - a na tyto reálné problémy musíme i my Evropané najít správnou odpověď.