To takhle jdete v pátek kolem svého oblíbeného podniku a najednou koukáte, že je tam ještě víc známých tváří než obvykle a že se tam dějí jiné věci než obvykle. V bistru Zenit totiž hrál americký písničkář Ryan Sambol, exčlen The Strange Boys a Living Grateful.
Do Vršovic ho přivezli lidé z A.M.180 včele s Jakubem a Anežkou Hoškovými: tedy ne doslova, protože Sambol to vzal vlakem z Berlína a cestou si koupil kšandy, aby mu prý při hraní na kytaru nepadaly kalhoty. Na své si tu přišli hipsteři unavení životem i my ostatní, kterým na to nerostou fousy, ale jinak se tváříme stejně rezignovaně a zasněně.
Z nedělní četby: „Rudá armáda po válce zabavila celkem 2,5 milionu uměleckých děl a 10 milionů knih z nacistického Německa. Německá muzea přišla zhruba o 180 000 uměleckých děl. Na konci padesátých let bylo velké množství předmětů navráceno do východního Německa (a dalších států východního bloku). Ale velká část zůstala v Sovětském svazu – odhaduje se, že dnes se v ruských archivech a sbírkách nachází kolem 250 000 děl.“ (Anders Rydell: Rabování – jak nacisté vykrádali evropské umělecké sbírky, Knižní klub, 2015)
Když máme ty Velikonoce, tak jeden takový kaťácký vtip: Sedíte na mši už dvě hodiny a furt jste se nedostali ani k anamnezi! Haha! Hahaha! S vámi to nic nedělá? Tak si prostě představte, že se něco natáhne, až je to třikrát čtyřikrát delší, než by to mohlo být. Asi něco jako Jacksonův filmový Hobit. Přesně tohle udělal Bach na začátku osmnáctého století, když psal svou Missu solemnis toni Si minoris čili Mši h moll.
Prý ani nepočítal s tím, že jeho náročný kus někdo bude provádět v celku, natož ho používat v rámci liturgie. To druhé se skutečně nikdy nestalo, to první občas ano. Tak jako v pondělí v Rudolfinu, kdy ji provedl soubor Collegium 1704 v rámci oslav svých desátých narozenin. Nejen mě fascinoval hlavně dirigent Václav Luks, protože ukočírovat tolik lidí během dvou hodin, to je výkon nejen umělecký, ale i sportovní. V pondělí si o tom můžete přečíst i v Respektu.
V úterý jsme se opět potkali se sourozenci Hoškovými. Galerie hl. města Prahy jim totiž otevírala výstavu v Colloredo-Mansfeldském paláci, což je dílo stejně opulentně barokní jako Bachova mše. Sídlili tu Šlikové, Bredové, pochopitelně Colloredo-Mansfeldové, naposledy pak poněkud nepochopitelně pracovníci Akademie věd. Poslední dva roky se v památce, na kterou tři sta let nesáhly ruce restaurátorů, konají výstavy.
Hoškovi se tu prezentují spolu s Nik Timkovou, která jim pomáhá nejen s A.M.180, ale i se všedními starostmi, protože s Jakubem chodí. Výstavu pojmenovali v narážce na desku Lorenza Senniho Superimpositions, jako že na něco daného vrství něco nového, překvapivého. K vidění je zde obří ruka, útvary připomínající překážky skejterů i pár magických symbolů. Ale nejúchvatnější je na tom stejně hlavně ten zpustlý palác v Karlově ulici, jestli jste ho ještě neviděli.
Ve středu měl vernisáž Pavel Brázda v Galerii U Betlémské kaple. Ono by se to asi nemělo pořád opakovat, aby z toho nebylo klišé, ale říct se to přesto musí. Na svých osmaosmdesát let vypadá naprosto fantasticky! Stavil jsem se za ním už odpoledne během příprav na slavnostní večer, takže mu po boku ještě nebyla jeho stejně fantastická žena Věra Nováková. Mistr dohlížel na instalaci a podepisoval své grafiky, o které je prý v poslední době dost zájem, čemuž se nelze vůbec divit. Zakladatel hominismu krátce zapřemýšlel o avantgardě, kterou už před sedmi dekádami svým hominidem definitivně pohřbil. A ona se z toho dodnes nevyhrabala.
Tak veselé Velikonoce, vyhrabeme se zase za týden!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
