Muž, který zesměšnil Mossad

Skončil zřejmě poslední zimní víkend letošní sezóny, začíná jaro, můžeme tedy začít zvesela. Nabízí se jeden pozoruhodný postřeh z twitterového účtu novináře Michaela Morana. Způsob sebepropagace ropných společností se v posledních padesáti letech výrazně proměnil. Třeba BP dnes ve svých reklamách buduje zelený svět plný sluníčkové energie. Zde pro srovnání inzerát z roku 1962, v němž se firma Humble (pobočka Exxonu) inzerovaná jako “přední americká energetická společnost” vychloubá, kolik umí rozpustit ledovců. Sedm miliónů tun denně!

Tento týden může kulminovat drama okolo zadluženého Řecka. Ve středu vyráží premiér Tsipras do Moskvy. Ve čtvrtek by mělo Řecko zaplatit 450 milionů eur Mezinárodnímu měnovému fondu a o víkendu se vážně mluvilo o to, že tolik peněz v Aténách nedají dohromady.

V neděli nečekaně zavítal do Washingtonu řecký ministr financí Varufakis na “přátelské” rozhovory se šéfkou MMF Christine Lagarde. Všeobecně se mělo za to, že přijíždí sondovat možnosti odkladu splátky, ale zjevně nepochodil. Jak uvádí mimo jiné server BBC, ředitelka fondu “uvítala ujištění ze strany pana ministra, že dlužná částka bude k 9. dubnu skutečně zaplacena”.  Dodala také, že se s ministrem Varufakisem shodla, že “pokračující nejistota spojená se schopností Řecka dostát závazkům není v zájmu země”.

Řecko má ovšem ještě jednu možnost, o které se čím dál tím častěji mluví, spolupráci s Ruskem. Tady je situace nejasná a Spojené státy se obávají strategických dopadů možného odchodu Atén pod křídla Moskvy. Komentátor Wolfgang Munchau se domnívá, že ani tam to Řekové nebudou mít snadné. Rusko má značné vlastní ekonomické problémy a musí si být vědomo, kolik stovek miliard už věřitelé v Řecku utopili. Nic takového si Moskva prý nemůže dovolit.

Navíc Řekové by museli být šílení, kdyby právní rámec EU přes všechny strasti vyměnili za džungli nerovných dvoustranných vztahů s Moskvou. Nakonec ale sám přiznává, že si touto logikou nemůžeme být jisti ani v případě Moskvy, ani v případě Atén. Řecko může nabízet sabotáž sankcí kvůli Ukrajině a sabotáž evropského plynovodu, jenž má Rusko obejít. Pozorovatelé navíc vědí, že máloco je pro tuto říši tak lákavé jako pohodlný přístup k přístavům v teplém jižním moři.

V každém případě v Bruselu se začíná mluvit o tom, že s dnešní řeckou vládou se ničeho nedosáhne. Podle deníku Financial Times i někteří evropští ministři financí již v zákulisí tvrdí, že pokud se premiér Tsipras neodhodlá zbavit tvrdého křídla Syrizy, které blokuje plnění reformních závazků, a neuzavře novou koalici se středolevými stranami To Potami a Pasok, není žádná dohoda možná. To jsou tvrdá slova a možná jenom zbožné přání; na druhé straně Brusel už dostal od vesla i tak těžké váhy evropské politiky, jako je Silvio Berlusconi.

Svět je stále více přesvědčený, že nešťastný let společnosti Germanwings poslal nad Alpami k zemi druhý pilot a média vedená bulvárním německým Bildem to líčí jako pravděpodobný důsledek jeho depresí a sebevražedných sklonů.Text na serveru týdeníku The New Yorker  rychle načrtnutou spojnici mezi duševní chorobou a masovou vraždou mírně zpochybňuje. “Kterýkoliv rok naplní kritéria diagnózy duševní poruchy každý třetí Američan - a alespoň jednou za život to potká více než polovinu z nás,“ píše Gary Greenberg, který kromě psaní provozuje psychoterapeutickou praxi. Nad Francií se muselo odehrát něco mimořádného, v opačném případě bychom měli strach vycházet běžně na ulici.

Greenberg se ale zabývá hlavně otázkou, zda mohou lékaři podobné tragédii zabránit. A tvrdí, že nikoliv. “Jakmile jsou jednou diagnostikováni, nevykazují lidé s duševními poruchami - dokonce i se závažnými psychózami, jako je deprese - vyšší míru násilných trestných činů než průměr populace”, tvrdí.

“Většina lidí, kteří mají sebevražedné myšlenky, sebevraždu nespáchá,” dodává a varuje před zpřísněním požadavků spojených s možností, že piloti (nebo jiná riziková povolání) přijdou kvůli psychickému stavu o práci. Může to prý mít snadno opačný efekt, než si myslíme: obrazně řečeno “výsledkem bude, že více lidí prostě nepůjde k doktorovi”.

Greenberg totiž upozorňuje, že podobné diagnózy se tak jako tak neobejdou bez spolupráce pacienta a jeho ochoty potíže ohlásit. “Mentální poruchy nelze spolehlivě diagnostikovat, experti se u soudů do krve přou o správnou (nebo vůbec nějakou) diagnózu obžalovaných dnes a denně.” Ale hlavně, “i kdybychom dokázali posádku letadla podrobit něčemu, co by se rovnalo duševnímu ekvivalentu letištního skeneru, nedokázali bychom ze zjištění vyvodit, co se odehraje v budoucnosti”.

A v tomto bodě začíná být text opravdu zajímavý. Greenberg tvrdí, že ani po desítkách let praxe nedokáže objektivně odhadnout, jak se budou pacienti chovat. Psychiatři a psychologové na takové otázky odpovídat musí - jsou tázáni, když je z vězení propouštěn delikvent, jsou zváni, aby poradili při výběru uchazečů o významné posty. Jenže se podle autora stejně řídí především instinktem a jakýmsi šestým smyslem, který si vyvinuli léty praxe.

“Praktikuji třicet let, a pokud jsem alespoň z malé míry schopen odhadnout, jak se bude pacient chovat do své příští návštěvy, není můj odhad založen na jeho diagnóze. Ve hře je kombinace zkušenosti a čichu - a dost často se mýlím”, přiznává Greenberg.

To neznamená, že kdokoliv může dělat cokoliv. Člověka s pedofilními sklony jistě není dobré posílat do školství a jiného trpícího bludy za knipl letadla. Lubitz ale podle dostupných informací ničím tak extrémním netrpěl; podle Greenberga byl prostě příliš normální na to, aby se dalo předem odhadnout, že je schopen vykonat něco tam mimořádného (zničení letadla se 150 lidmi je zcela mimořádná událost).

Greenberg upozorňuje, že si nemáme představovat lidskou mysl jako něco racionálního, co lze lehce mechanicky uchopit a dopředu odhadnout. Ze všeho nejvíce jsme prý podobní počasí, v jehož proměnlivosti všechno souvisí se vším a jehož vývoj nedokážou meteorologové spolehlivě předvídat ani s využitím nejmodernějších superpočítačů.

Vysvětlit Lubitzovo počínání přehlédnutou duševní chorobou je vlastně útěšné - lékaři udělali chybu a příště se to nesmí opakovat. Mnohem obtížnější je přijmout představu, že nad Francií vraždila náhlá brázda nízkého tlaku v hlavě celkem průměrné lidské bytosti.

Pronikání do motivací lidí je vůbec zajímavá disciplína. Významný izraelský reportér Ronen Bergman strávil desítky mnohahodinových rozhovorů s mužem, který s největší pravděpodobností dokonale oklamal údajně nejlepší špionážní organizaci světa a dovedl Izrael v roce 1996 na pokraj potencionálně zničující války se Sýrií. Výsledkem je nejen ostuda Mossadu, soudní proces a několik let strávených ve vězení za špionáž, ale také velmi dlouhý a velmi důkladný text Operace Rudý sokol zveřejněný čerstvě na americkém serveru The Atavist Magazine.

Rudý sokol v názvu textu je vysoce postavený generál syrské armády, který se stal na víc než dvacet let klíčovým informačním zdrojem Mossadu. Naverbovat se ho po předchozích neúspěšných pokusech podařilo izraelskému agentovi jménem Yehuda Gil, považovanému velmi dlouho za génia izraelské špionáže a člověka, jehož charismatu a schopnosti snovat lepkavé sítě osobního šarmu nelze odolat. Nebo se syrského generála naverbovat nepodařilo? V tom je totiž podstata celého dramatu.

Gil je synem radikálních sionistů, kteří se do Izraele přistěhovali z Libye uprostřed izraelské války za nezávislost v roce 1948. O pár let později mladý Gil narukoval do armády, kde zjistili, že je nejen nadprůměrně inteligentní, ale že také ze své domovské Libye ovládá kromě italštiny a francouzštiny také arabštinu. Gil byl naverbován do Mossadu, organizace, kde prý na jednoho úspěšného uchazeče připadají stovky odmítnutých. Následuje snová kariéra, jejíž charakter podle autora textu “více než akční scény Jamese Bonda připomíná geniální manipulace George Smileyho” (z románů Johna Le Carré) - zajišťoval například informace potřebné k tomu, aby mohla izraelská komanda postupně popravit strůjce útoku na olympiádě v Mnichově.

Gil měl na starosti klíčovou fázi verbování zahraničních informačních zdrojů (v článku je celá procedura verbování pěkně popsána a už jen to z něj dělá alespoň pro amatéra vzrušující čtení). Stal se mistrem převleků a falešných identit, který velkou část života tráví v zahraničí. Na Červeného sokola byl nasazen v Paříži, kde se “převtělil” v úspěšného italského obchodníka zběhlého v globálním byznyse a jakoby mimochodem napojeného na zpravodajské sítě NATO (izraelskému agentovi by toho syrský generál pochopitelně mnoho nepověděl).

Scény a detaily jsou fascinující. Gil dokázal proniknout na obchodní konferenci a po několikadenní oslňující přítomnosti se stal natolik součástí scény, že když dorazil syrský generál, oslovovali ho nic netušící pořadatelé “pane řediteli”. Restaurace, peníze, pomalé splétání sítí. Gil “prozradil” generálovi tajemství světového byznysu, zajistil stipendium pro studium jeho dcery na přední francouzské univerzitě a nakonec nabídl peníze a za informace pro západní armády. Další desetiletí generál popisoval myšlení nejvyššího velení okolo Háfize Asada a jeho zprávy byly považovány za tak klíčové, že putovaly v podstatě přímo na stůl izraelských premiérů.

Příběh je složitý, řekněme si ale, že časem se začínají objevovat nesrovnalosti. Vše vrcholí zmíněnou krizí v roce 1996, kdy Gil přináší informace, že Sýrie chystá ofenzivu na Golanských výšinách, Izrael přesunuje k hranicím jednotky a chystá mobilizaci. Situaci vyřeší americká CIA, která kyvadlovou diplomacií vše urovná a Gilovo hlášení nepotvrdí. Podezření stoupá, až nakonec začnou Gilovi kolegové sami klást pasti a nakonec místo něj pošlou na schůzku jiného agenta. Ten se vrací se zdrcující zprávou: všechno, zřejmě úplně všechno je od počátku lež.

Syrský generál si sice vybudoval s Gilem alias italským obchodníkem přátelství (aby ne, za všechno, co mu Gil poskytl), ale nikdy mu nepředával žádné informace. Gil dnes tvrdí, že občas “možná používal nějaké zkratky a nepostupoval úplně podle předpisů”, rozhodně však odmítá, že tři desetiletí vodil Mossad úplně za nos. Mossad se kloní k názoru, že je to právě naopak - a soud posílá Gila na čtyři roky do vězení (mírný trest je zdůvodňován předchozími nezpochybnitelnými zásluhami o bezpečnost Izraele).

Proč to Gil všechno dělal? Podle všeho je to dodnes zarytý izraelský vlastenec - ochota setkávat se s novinářem a vyprávět mu do podrobností celý příběh pramení z úporné snahy očistit své jméno. Při domovní prohlídce se u něj doma sice v obálce našlo několik desítek tisíc dolarů označených nápisem “úřední”, i jeho největší odpůrci si ale nejsou jistí, jestli si je skutečně nechal pro sebe, a souhlasí s tím, že si mohl nakrást mnohem, mnohem víc.

Gil sám jakoukoliv vinu popírá a tvrdí, že je všechno jenom jakási vyšší nespecifikovaná hra - poukazuje například na to, že některá vyznamenání dostal ještě po propuštění z vězení. Zástupci Mossadu ale trvají na jeho vině, rozsudek nebyl nikdy odvolán a příběh vlastně končí zvláštním smutkem: viditelně chřadnoucí Gil si s manželkou balí kufry a stěhuje se z milovaného Izraele zase pryč, do Itálie.

Proč tedy? Nejrozšířenější interpretací je sebestřednost a touha po výjimečném postavení uprostřed výjimečné organizace. Gil prý prostě vycítil příležitost být v centru dění, ovládat kormidlo dějin, stát za rozhodnutími nejdůležitějších světových politiků. Jsou to jenom spekulace, ale jisté je, že pro Izrael to bylo o fous.

Na závěr pár fotografií. Autorem je Brazilec Sebastiao Salgado a jeho strhující černobílé snímky zachycují jeden kout dálného severu, kam ropné společnosti nedorazily (ale hodně se o to snaží). Fotografie pochází z cyklu Genesis a vidíme na nich The Arctic National Wildlife Refuge na Aljašce, kterou se americká vláda snaží navždy vyčlenit jako nedotknutelnou oblast divoké přírody.

Video:  Do přírody je začali vypouštět chovatelé, kteří si je neuváženě pořídili jako mláďata. A v Národním parku Everglades na Floridě našly krajty tmavé ideální prostředí. Úspěšně tam žijí a množí se už přes 20 let. Bylo jich napočítáno již mezi dvěma a třemi sty, staly se spolu s krokodýli hlavními predátory a ohrožují tamní ekosystém. A není to zdaleka jediný invazivní druh v USA.

Kulturní tip:  Punkt meets Music Infinity. Palác Akropolis, Praha, 8.–10. 4. Fléda, Brno, 11. 4. První ročník festivalu Punkt meets Music Infinity do Česka přenese koncept úspěšné norské přehlídky Punkt. Její kouzlo spočívá v tom, že v rámci jednoho večera na pódiu zaznějí jak originální skladby, tak záhy poté její naživo vytvářené remixy. V roli „původních“ vystupujících i autorů okamžitých remixů se představí důležitá jména norské scény, například hudebník a producent Erik Honoré, trumpetista Nils Petter Molvær nebo mistr live samplingu a producent Jan Bang. Z českých muzikantů se do projektu pustí mimo jiné Clarinet Factory, Orchestr Berg či Floex.