Mráz, špína a balet aneb jak se žije v nejstudenějším městě Ruska

Až si příště budete stěžovat, že s přicházející zimou jsou dni stále kratší a kratší a že v půl páté už je skoro tma, zkuste se na chvíli vcítit do lidí žijících v oněch částech planety, jež se pravidelně zahalují do polární noci. Třeba Norilsk, ruské město ležící tři sta kilometrů na sever od polárního kruhu. Tam v tomhle týdnu zašlo slunce a znovu vyjde zase až příští rok na jaře. Český zimní den trvající zhruba devět hodin najednou působí jako nekonečně štědrý příděl světla…

Světlo ale není jedinou věcí, které se obyvatelům Norilsku nedostává. V zimě je tu třeskutý mráz, teplota padá i pod mínus 60 stupňů Celsia. Město ležící na dalekém ruském severu uprostřed tundry je navíc skoro odříznuté od zbytku světa – kdo ho chce navštívit, musí přiletět letadlem, jinak se sem nedostane. Norilsk je kromě odlehlosti proslulý také tím, že je kvůli těžbě a zpracování těžkých kovů jedním z nejznečištěnějších měst na zemi, zdejší ovzduší i řeky se často plní jedovatými zplodinami z místních továren. Kdo dočetl až sem, zřejmě si pokládá logickou otázku: proč v Norilsku ještě vůbec někdo žije? Kdo si přečte mimořádnou reportáž deníku New York Times doprovázenou ještě lepšími fotografiemi, možná pochopí.

Norilsk, dnes relativně velké město tvořené mohutnými sovětskými paneláky, vznikl ve 30. letech jako trestanecká kolonie založená Stalinem. Část jeho dnešních obyvatel tvoří právě potomci vězňů, kteří město v mrazu, tmě a hladu stavěli. Z 650 tisíc vězňů, kteří sem putovali mezi lety 1935 až 1956, jich podle odhadů zhruba 250 tisíc zemřelo na následky hladu, přepracování nebo krutého mrazu. Po rozpadu Sovětského svazu a centrálně plánovaného hospodářství z města na severu hodně lidí odešlo, i nyní tu však celoročně žije zhruba 175 tisíc lidí. „Všude kolem je nekonečná pustina a divočina,“ přibližuje atmosféru místa zdejší vědec Vladimir Larin. „Tady v okolí zahynuli poslední mamuti. Když se budovaly základy města, našly se jejich kosti.“

Část obyvatel sem ale nepřišla v okovech a z donucení, nýbrž dobrovolně za vidinou relativně vysokých mezd ve zdejší slévárně Norilsk Nickel. Bývalá státní firma je největším světovým výrobcem ceněného palladia a na světové trhy dodává také nikl, měď a další kovy. Obří kolos dolů, továren a kouřících komínů je zároveň jedním z největších znečišťovatelů Země. V jednom roce vypustila tato továrna do ovzduší víc oxidu siřičitého než celá Francie. Loni zase továrna zbarvila vody zdejší řeky Daldykan do ruda, díky čemuž zdejší lidé začali toku přezdívat krvavá řeka.

Místním obyvatelům nezbylo než vybudovat si na zdejší kruté prostředí obranné mechanismy. Když je mráz tak silný, že by lidé mohli venku umrznout, na autobus čekají schovaní v místní samoobsluze. Když je v ulicích celé měsíce tma, zdejší obyvatelé umí zapomenout, že jsou sami uprostřed skličující divočiny - a věnují se baletu v místní škole. Ti nejotrlejší lokální patrioti se pak koupou v zamrzlém jezeře – ovšem jen v místech, kde z elektrárny vychází teplá voda a vodní plocha tu nezamrzá. „Po koupání mám pocit, jako bych se vrátila po týdnu z dovolené,“ rozplývá se v reportáži 42letá Natalija Karpuškina, vedoucí místního otužileckého spolku „Mroži“.

Najdou se tu ale i „normální lidé“. Třeba třicetiletý Anton Paluchin neměl na výběr: do Norilska se přistěhoval s rodiči z Kazachstánu, když mu bylo pět. Aby tu přežil, založil a provozuje bar Zaboj, ve kterém je také minipivovar a bývají tu i živé rockové koncerty. Každé léto prý odjíždí na dovolenou do teplejších krajin. A z těchto úniků za teplem se mu pak nikdy nechce domů. „Nedokážu se vrátit, dal bych cokoli za to, abych se nemusel vrátit,“ říká si prý vždy. Ale vždycky se nakonec vrátí.