Mobilní telefon už není vymoženost, nýbrž životní nezbytnost 

Soudy by měly uznat, že mobilní telefon není vymoženost, nýbrž životní nezbytnost. A podle toho rozhodovat, píše ve své názorové sekci server Wired. Týká se to nepříliš překvapivě kauzy, v níž jde o sledování pohybu. Pokud mobilní telefon plní svoji funkci, je neustále připojen k nejbližšímu vysílači signálu - a funguje tedy jako neustálé sledovadlo kapsy u kalhot, v níž je uschován. Všichni uživatelé to vědí, a pokud nevědí, tak jen proto, že nad tím zatím nepřemýšleli. Ovšem obecně vzato - dá to zdravý rozum. Otázka pak zní: Mají mít v tom případě bezpečnostní složky neomezený přístup k těmto datům? Vždyť každý vlastník funkčního mobilního telefonu je vědomě a dobrovolně vytváří. A komu to z nějakého důvodu vadí, ať prostě mobil nepoužívá.

Ne, říká Wired. Možnost vzdát se používání telefonu sice teoreticky existuje a řada lidí bez něj žije, ale pro většinu populace je to skutečně pouze teorie. Protože nemít telefon člověka připraví o takové množství příležitostí a možností, že není možné bez něj plnohodnotně žít.

Nejde o vyměňování zpráv s kamarády, i když o potřeby telefonu pro udržování sociálních kontaktů by bylo možné dlouze debatovat, jde o práci - řada firem po svých zaměstnancích vyžaduje vlastnit telefon, aby na nich mohli mít aplikace pro organizace práce. Mobilní telefon je klíčový i pro šíření úředních varování a vůbec v krizových situacích - sám stát tedy jeho potřebnost jen posiluje. A další věc: v Česku s jeho cenami dat to není úplně ten případ, ale v mnoha zemích je datový balíček a telefon nejlevnější (a třeba i jediný dostupný) způsob, jak se vůbec připojit k internetu.

Mobil jako vynález tedy lidskou společnost prorostl natolik, že je nesmysl tvrdit, že se ho lze vzdát. Stejně jako je možné žít bez kalhot - ale zkuste se bez nich ucházet o zaměstnání. Tak daleko Wired nejde, ale je možné úvahu rozšířit. Mobilní telefon sám o sobě je skvělý, ale jeho jádrem je to, že je to prakticky telefon bez drátu. Praktické a v mnohém revoluční – nicméně v tom jeho kouzlo není.

Spočívá až v programech, které na něm mohou běžet. A pokud soudy jednou uznají, že na telefon není možné pohlížet jako na zbytný luxus, a není tedy v souvislosti s ním nutné uvažovat o základních lidských právech a svobodách jako třeba v případě láhve drahého šampaňského, je to další krok i k tomu, aby se stejně začaly dívat i na některé programy a aplikace - třeba na Facebook nebo vyhledávač Google. A na jejich regulaci, která by pak mohla podléhat zájmu „nás všech“.