Mladí lidé jsou nejchytřejší v historii. Ale také nevědí, kolik toho nevědí

Chcete se víc vyznat ve své hlouposti? Abyste alespoň vytušili, že a kdy jste hloupí? Jestli ano, máte šanci. Recept možná existuje a sloupkař listu Financial Times Tim Harford o něm na svém blogu Maskovaný ekonom přináší čerstvou zprávu.

Otvírá ji vzpomínkou na legendárního lupiče McArthura Wheelera, jehož pittsburská policie zatkla v brzkém ránu 20. dubna 1995 za to, že den předtím vyloupil ve městě za bílého dne dvě banky. Jak píše Harford, na rychlém dopadení nebylo vlastně nic zvláštního: pachatel přišel do obou ústavů bez masky, během pracovní doby a přímo pod bezpečnostními kamerami si s pistolí v ruce vynutil na pokladních balík peněz. Wheelera přesto příchod policistů šokoval. „Jak jste mě našli, vždyť jsem se potřel šťávou,“ říkal detektivům nešťastně. Uvěřil totiž tvrzení, že potře-li se člověk citrónovou šťávou, stane se v kamerovém záznamu neviditelný.

Legendou se Wheeler stal proto, že jeho fatální omyl inspiroval psychology Davida Dunninga a Justina Krugera k pokusu objasnit, jaké máme vlastně povědomí o svých slabých a silných stránkách. Oba vědci předložili skupině univerzitních studentů testy zkoumající jejich dovednosti v různých oblastech – od gramatiky a logiky až po smysl pro humor. Po vyplnění měl každý respondent zvážit, jak si sám podle sebe v daných oblastech stojí oproti ostatním. Umí gramatiku líp, nebo hůř než průměr?  Je víc než jiní schopen rozpoznat dobrý vtip od špatného?

Naprostá většina studentů si o sobě myslela, že jsou ve všech zkoumaných dovednostech nad průměrem - ale tenhle tzv. Dunning-Krugerův syndrom nelze jednoduše ztotožnit se sebepřeceněním. Studie ukázala, že lidé opravdu zběhlí v testovaných dovednostech mají docela dobré povědomí o tom, jak si stojí na škále od průměru k perfektnosti. Ale „neznalci“ žili ve sladké nevědomosti o skutečném stavu svých vědomostí a schopností. Shrnuto: dobří studenti věděli, že jsou dobří, ale špatní studenti neměli ani potuchy, že jsou špatní.

Jak píše Harford, je snadné se vysmívat lidem, kteří jsou tak hloupí, že ani nevědí, že jsou hloupí. Ale pozor: Dunning-Krugerův syndrom je univerzální. Každý z nás je v něčem ignorant - a když do takové oblasti zabloudíme, může nás tam nevědomost o vlastní hlouposti přepadnout naprosto nepozorovaně. Základní problém je podle Maskovaného ekonoma v tom, že člověk snažící se rozpoznat svoji neschopnost velmi pravděpodobně – a téměř z logiky věci – postrádá nástroje a schopnosti k takové diagnóze. Když moc neumíte gramatiku, jste docela špatně vybaveni k tomu rozpoznat svoji neznalost gramatiky. Když nevíte nic nebo skoro nic o politice, jste na tom bledě, co se týče šancí rozpoznat, jak moc a jak hloupě se možná mýlíte ve svých politických nadějích a soudech.

Dunning-Krugerův syndrom se dá samozřejmě docela snadno léčit: stačí se zeptat na radu někoho, kdo to ví líp, nebo kdo je schopen poskytnout kritickou reflexi. Kdyby se Wheeler takhle někoho zeptal na zneviditelňující schopnosti citrónové šťávy, dal by si zřejmě větší pozor a před příchodem před kamery by si možná radši natáhl masku. Ale aby to mohl udělat, musel by mít pochybnost o svém úsudku v téhle věci. A musel by mít taky schopnost rozpoznat a najít ve svém okolí dostatečně chytrého, důvěryhodného a motivovaného rádce. Což se možná zdá jednoduché, když jde o neviditelnost a o citróny. Ale představíme-li si takovou samoléčbu třeba u pacienta napadeného politickou stupiditou, jsou to docela náročné požadavky. Na speciální problém s radami narážejí také vysoce postavení lidé: bližní z jejich okolí se většinou zrovna nehrnou vyvracet jejich ignoranci.

S nejčerstvějším návodem na obranu proti závoji hlouposti, který nám nedovolí nahlédnout naši hloupost, přišel teď ve své nové knize Hlava v oblacích americký spisovatel William Poundstone. Lékem podle něj jsou - banální fakta. Poudstone podle recenze v Maskovaném ekonomu věří, že máme-li dostatečně širokou základnu běžných vědomostí, může nám to pomoci rozpoznat, kdy začínáme slepě klouzat vstříc veřejné demonstraci vlastní idiocie. Pokud totiž víme něco málo o mnoha věcech, máme šanci přichytit sami sebe, jak nenápadně padáme do pasti Dunning-Krugerova syndromu.

Poundstone také na základě svých vlastních průzkumů tvrdí, že existuje spojitost mezi výší příjmu a rozsahem všeobecných znalostí; a že ta spojitost nemá co dělat s výší dosaženého formálního vzdělání. Tady se autor Hlavy v oblacích provokativně staví proti současnému, na Západě velmi silnému vzdělávacímu proudu, který hlásá, že ve věku tabletů a chytrých telefonů je lepší soustředit se na rozvoj kritického myšlení než na memorování záplavy fakt. A podle Harforda dává Poundstoneova provokace smysl: ano, každý jednotlivý fakt může být ověřen, ale jak bez široké základní sumy znalostí víte, s čím začít?

Nedávno skupina psychologů položila stovkám mladých lidí (průměrný věk respondentů byl 20 let) sérii otázek na triviální fakta typu „Která země má jako hlavní město Bagdád?“. Výsledek byl tak špatný, až to badatele šokovalo. Nejenže iráckou metropoli správně odhalila méně než polovina dotázaných, ale u složitějších otázek (například „Kdo napsal Bratry Karamazovy“ nebo „Jaké pohoří odděluje Evropu od Asie“) pohořeli doslova a úplně všichni dotázaní. A to šlo o univerzitní studenty, tedy o lidi s vysokou pravděpodobností chytré a s dobrým středoškolským vzděláním.

„To neznamená, že mladí lidé jsou dnes hloupí. Dnešní mladá generace je nejvzdělanější v historii a její inteligence je vyšší než kdy předtím - aspoň ta měřitelná testy IQ,“ píše Harford. Jde ale o to, že tihle mladí taky strašnou spoustu věcí nevědí, a navíc přesně podle Dunning-Kruger ani nevědí, že je nevědí.  „Nevím, jestli je to problém, ale nejde vyloučit, že to problém být může,“ končí svůj text Harford. „Jedna věc, kterou rozhodně nemůžete zadat do vyhledávače Google, je otázka, co byste si vlastně měli vygooglovat.“