Mají následníci mileniálů těžký život, nebo jen nevědí, jak jsou šťastní?

Na Slovensku ještě nevyprchalo rozčilení voličů z toho, jak politici rychle sestavili vládu, v níž je Smer Roberta Fica hegemonem. Ukazuje se, že zájmem tohoto kabinetu opět bude spíše jen udržet status quo. V některých oblastech se situace dokonce může zhoršit. Například školství, které by mělo konečně prosadit reformu vzdělávání, bude řídit nacionalistická SNS, která nemá žádné odborníky.

Pravicové strany Most-Híd a Sieť dostaly dohromady jen tři ministerstva, z nich pouze ministerstvo spravedlnosti má větší váhu a v justici by se mohlo změnit něco k lepšímu. Je jasné, že hlavním motivem toho, že se do vládní koalice daly dohromady programově i mentálně tak protichůdné strany, je hlavně pokus udržet v chodu politický systém ohrožovaný nájezdníky, kteří nerespektují žádná pravidla.

Pohled na některé nové zákonodárce opravdu budí hrůzu. Například na poslance strany Mariana Kotleby, který přišel do parlamentu s pistolí. Tady je video, v němž celé tři minuty dokáže mlčet a neodpovídat na otázky novináře, který může být rád, že poslanec už pistoli odevzdal, jinak mohl místo slov dostat kulku.

Poslanec sice nemluví, ale psát zřejmě umí. Na Facebooku uveřejňuje své názory, například že „židobolševici spolu s židoglobalisty rozebrali Slovenskou republiku jako supy zdechlinu“. Pobyt v slovenském parlamentu může být pro dost lidí docela stresujícím zážitkem.

Zdá se, že být dnes teenagerem není žádná sláva. Alespoň podle zevrubného zkoumání deníku The Guardian. Generace K, jak ji nazývá, není šťastná. 17 % amerických gymnazistů vážně uvažovalo o sebevraždě. Nedůvěřuje světu a zejména velkým korporacím – je to jen 6 % na rozdíl od 60 % dospělých. Nedůvěřuje politikům - jen 10 % jich důvěřuje vládě, tedy ještě o polovinu méně než jejich o něco starší odnož, tzv. mileniálové neboli generace Y.

Jejich nástupci jsou logicky často nazývání generací Z. Autorka textu nicméně razí zmíněné pojmenování Generation K - odvozuje ho od Katnis Everdeen, hrdinky populární série Hunger Games, která se neustále musí vyrovnávat s tím, že žije v nelítostném světě plném nerovnosti a nespravedlnosti.

A totéž si myslí právě generace K. Navzdory tomu, že její představitelé (zhruba ve věku 14 až 21 let) žijí ve světě smartphonů a jsou posedlí selfíčky, nejsou prý sobečtí: 92 % věří tomu, že pomáhat druhým je důležité, a 70 % jich považuje za jeden z největších problémů sociální nerovnost. A nemají přitom žádné iluze. Doslova nikdo z nich by nepodepsal prohlášení, že „společnost je férová a každý má stejnou šanci“. Naopak, věří tomu, že jejich budoucnost závisí do velké míry od barvy pleti, pohlaví a ekonomického postavení jejich rodičů.

„Život máme těžký. Je to boj,“ říká 16letý Jake. „Myslím, že to máme mnohem těžší než generace našich rodičů. Ale nesmíme se vzdávat.“ 79 % jeho vrstevníků se obává, že si nenajde práci, 72 % se obává dluhů. Není důvod nevěřit zjištění Guardianu, který oslovil dva tisíce příslušníků Generace K - tak to zřejmě tito mladí lidé cítí.

Jenže pohled zvenčí vypadá jinak. Jak píše Janan Ganesh ve Financial Times, je rozhodně lepší narodit se v roce 1990 než v roce 1960. Ekonomové sice sledují pokles reálných mezd, ale do těchto čísel nezahrnují výhody moderních konzumentů. V 80. letech, kdy dospívala generace narozená v roce 1960, neznali mladí lidé email ani smartphone, jejich možnosti zábavy a kontaktů byly nesrovnatelně menší než dnešních teenagerů. Lety, a tudíž cestování jsou dnes levné, kriminalita podstatně nižší a svět je na tom po konci studené války podstatně lépe.

Zkuste si udělat test, jakému roku narození byste dali přednost, píše mladým Britům autor. Být ročník 1960, pokud jste gay, dočkáte se možnosti vzít si svého partnera až ve středním věku. Pokud patříte do etnické či rasové minority, zůstanou vám na celý život vzpomínky na útlak v dětství. Pokud chcete cestovat, strávíte mládí čekáním na hranicích, na nákup budete moci chodit jen ve vyhrazené době.  Toto vše mají generace narozené po roce 1990 vybojované a považují tyto výhody za naprostou samozřejmost.

Je možná poněkud nesmyslné očekávat, že každá další generace se bude mít lépe než ta předešlá – možná je to jen naše iluze z poválečné éry. A přesto stále ještě platí. Větší štěstí má v naší civilizaci vždy ten, kdo se narodí později.  „A je těžké zbavit se podezření, že mladá generace to ví,“ píše autor.

Jak ukazují reportáže, Brusel zůstal večer a noc po teroristických útocích prázdný, lidé se drželi doma a kdo nemusel, nevycházel. Nicméně na sociálních sítích se opět rozhořela organizace solidarity. Jak už včera zmínil náš souhrn bruselského dění, na Twitteru je nový účet s názvem „Brussels Lift“ (Svezení v Bruselu) sloužící k propojení lidí, kteří potřebují cestovat, s řidiči, kteří pro ně mají místa v autech. Mezi dalšími nabídkami je #ikwillhelpen (chci pomoct) a tagy jako #PorteOuverte a #Open House. Ty už se na sociálních sítích objevily dříve - a to minulý rok po listopadových útocích v Paříži, při kterých zemřelo 130 lidí.

S pomocí přispěchal i další internetový velikán Facebook. Opět odemkl svou aplikace Safety Check - která lidem nacházejícím se v Bruselu dává možnost potvrdit, že jsou v pořádku a na dálku tak uklidnit své přátele a rodinu. Mezitím bezpečnostní složky ze všech sil pátrají po „muži v klobouku“ -  jednom z trojice pravděpodobných atentátníků, které zachytila kamera na bruselském letišti těsně před výbuchem.

Policie je přesvědčena, že dva ze zachycených mužů – jsou prostovlasí a každý z nich má na jedné ruce černou rukavici ukrývající zřejmě detonační zařízení – se odpálili v sebevražedném útoku, zatímco třetí, identifikovaný mezitím jako Najim Laachraoui (24), z místa uprchl.

https://twitter.com/police_temoin/status/711959798724562945

Bombové výbuchy nedaleko klíčových institucí Evropské Unie vedly ke zvýšené ochraně a k vlně zabezpečování po celé Evropě. Policie v Bruselu uzavřela širokou oblast kolem budov institucí EU, zavřený je i vstup do hlavního bruselského parku a důležitý silniční tunel ve stejné lokalitě. Byly zrušeny veškeré lety z a do Bruselu, město se v podstatě uzavřelo před světem.

Server thedailybeast přináší k situaci pohled protiteroristických expertů ze zámoří - údajně zděšených  a znechucených „mizernou prací“ belgických bezpečnostních složek. Podle thedailybeast dostali Belgičané od amerických partnerů několikanásobné varování, že útoky se blíží - a přece se jim atakům a rozsáhlé ztrátě životů nepodařilo zabránit. „Naprosto to zpackali,“ cituje server důstojníka amerického protiteroristické jednotky. „Stavějí se k tomu jako amatéři.“

Jak čím dál jasněji ukazují události, Brusel se stal líhní teroru zasahujícího dnes západní Evropu. A jak prozrazují najednou zveřejňované informace, bezpečnostní komunita je čím dál víc podrážděná z neschopnosti Belgie situaci efektivně čelit.

Slabá belgická federace měla dlouho potíže najít na obranu proti teroristům dost prostředků - a jak je notoricky známo, její národnostně i institučně rozdělený policejní sbor má značné potíže se sdílením informací. To komplikuje i mezinárodní spolupráci a proměnilo ti zemi s velkou a sociálně upozaděnou muslimskou komunitou v relativně bezpečné útočiště pro džihádisty.

“Belgičané udělali jistý pokrok, najali víc lidí do tajných služeb, ale zatím stále jen dohánějí, co zameškali. A zameškali dost, jak ukázaly tyhle strašné události,“ řekl v úterý kabelové televizi MSNBC  Adam Schiff, člen americké parlamentní komise pro kontrolu tajných služeb. A kritika nedopadá jen na Belgii. „V celé EU se infiltrují a zabydlují džihádisté dvacet let - a teprve teď se s tím něco začíná dělat,“ cituje thedailybeast nejmenovaného důstojníka tajné služby USA. „Když se tam s někým sejdeme k diskusi, nebo když tam pošleme někoho od nás ke spolupráci, zjišťujeme, že ti lidé se chovají jako děti. Vůbec nemají potuchy, o co jde. Místo aby byli aktivní, radši popírají, že by se dělo něco závažného. Já vím, není pro ně příjemné připustit si, že jejich zemi přebírají jiní.“

Většina nedávných teroristických útoků na evropské půdě nějak souvisela s Belgií. 534 Belgičanů odešlo bojovat s Islámským státem do Sýrie a zhruba dvě stovky se už se zkušenostmi vrátily zpět domů. Znalec islámského radikalismu a biograf čelných představitelů al-Káidy Jean-Charles Brisard je přesvědčen, že džihádismus v západní Evropě je de facto frankofonní záležitost tvořená lidmi s belgickým a francouzským občanstvím - a že jejich síť je mnohem rozsáhlejší, než se dosud myslelo.

Hlídat navrátilce je totiž gigantický úkol: na sledování jednoho podezřelého je potřeba nasadit zhruba 20–25 lidí. Na něco takového má ovšem jen málokterý stát dostatečně velkou službu (a je ochoten za ni zaplatit). Takže se Evropané raději léta tvářili, že nic moc nehrozí a všechno je pod kontrolou.

„Od útoku al-Káidy v Londýně v roce 2005 jsme slyšeli pořád totéž – že podobný útok se už prostě nemůže opakovat,“ cituje server Robina Simcoxe, britského odborníka na evropský terorismus. Služby podle něj léta samy sebe a veřejnost oklamávaly tvrzením, že mají situaci v rukách. Že když se nějaká teroristická síť rozroste na víc lidí a začne shánět efektivní zbraně, nemůže uniknout jejich pozornosti - takže útočit mohou jen osamělé jednotky vyzbrojené nanejvýš nožem nebo puškou.  Po Paříži a teď Bruselu už každý ví, že to prostě není pravda.

Archeologové objevili další větev slavné Hedvábné stezky. Nové důkazy říkají, že starodávná cesta vedla i přes vrcholy Tibetu.  Hedvábná stezka je známá jako veledůležitá spojnice umožňující výměnu zboží a míšení kultur mezi Východem a Západem. Původně se mělo za to, že se klikatila v podhůřích a údolími pouště Gobi. Ale nové archeologické důkazy, po staletí ukryté v hrobce, ukazují, že vedla i výšinami Tibetu. O tomto rameni slavné obchodní stezky dosud nikdo nevěděl.

Hrobku v tibetské oblasti Ngari objevili mniši v roce 2005. Leží v horách zhruba 4500 metrů nad mořem a její stáří bylo určeno na 1800 let. Archeologické práce začaly v roce 2012 a vědce překvapilo, že uvnitř se nachází množství čínského zboží. To vedlo k myšlence, že obchodníci museli cestovat z Číny do Tibetu po stezce, která se během dalších století ztratila.

Podle nálezu publikovaného čerstvě v magazínu Scientific Reports překvapilo badatele mezi nálezy i něco, co na první pohled vypadalo jako čajové pupeny. Nejstarší dokumentované zmínky o čaji v Tibetu jsou ze sedmého století našeho letopočtu, jenže tyhle pupeny jsou ještě o 400 až 500 let starší. Analýza chemického složení nalezených vzorků pak objevila kofein a aminokyselinu theanin – látky typické právě pro čaj. Chemické znaky čajových usazenin byly navíc podobné těm, které archeologové nalezli v hrobce čínského císaře z dynastie Han postavené ještě 2100 let před tibetskou hrobkou v Nagri. A protože oba vzorky čajů navíc pocházejí z oblasti Yunnan v jižní Číně, dospěli badatelé k závěru, že „čaj z hrobky“ pocházel z Číny.

Existence tak dávných známek obchodu mezi Tibetem a Čínou vede archeology k přesvědčení, že existovala větev Hedvábné stezky vinoucí se přes hory Tibetu, na kterou jsme postupně zapomněli. Dávná spojnice civilizací, kterou přeťali a uzavřeli až Turci v 15. století našeho letopočtu, tak byla, zdá se, nejen koridorem táhnoucím se do dálek nížinami, ale i sítí přehozenou přes velké hory.

Video:Jak se adaptovat na rychlý digitální věk? Zpomalit.

Kulturní tip: Ve sklepě. V kinech od čtvrtka. Film-esej rakouského režiséra Ulricha Seidla je stylizovaným náhledem do privátní sféry několika Rakušanů, kteří se uvnitř pečlivě udržovaných sklepů věnují svým bizarním potřebám, koníčkům, vášním a obsesím.