Korejci se léčí ze stresu a depresí v rakvi

Zprávy o Ukrajině byly v posledních měsících vytlačeny z evropských médií reportážemi o uprchlících, ale to neznamená, že se v této velké zemi ohrožované Ruskem nic neděje. Probíhá tam boj o moc a roste zklamání těch, kdo věřili, že prezident Petro Porošenko i vláda Arsenije Jaceňuka očistí zemi od oligarchů a obrovské korupce. Velmi zajímavý vhled do myšlení těchto oligarchů přinesl jeden z nejlepších znalců Ukrajiny, britský novinář Oliver Carroll, který pro deník Politico udělal rozhovor s Ihorem Kolomojským, který patří do pětice nejsilnějších.

Proslavil se tím, že Dněpropetrovskou oblast na východě země ubránil před ruskou invazí, když zorganizoval a financoval soukromou armádu. Zjevně to však nedělal jen pro dobro vlasti: za tuto službu prosadil do čela regionu svého člověka. Když ale v prezidentských volbách vyhrál další oligarcha Porošenko, začal souboj a Kolomojskij držel slabší karty, takže částečně přišel o moc v polostátních podnicích.

V rozhovoru s Carrollem v nablýskaném hotelu Prezident Wilson v Ženevě, kde právě pobývá, nemůže Kolomojskij přijít Porošenkovi na jméno. Jediný rozdíl mezi ním a bývalým prezidentem Viktorem Janukovyčem vidí v tom, že Porošenko má „dobré vzdělání, angličtinu a čistý trestní rejstřík“. Všechno ostatní je ale stejné. „Ta samá krev, to samé reinkarnované maso. Jestli byl Janukovyč diktátor a lump, Porošenko je vzdělaný uzurpátor, otrok své touhy po absolutní moci,“ říká Kolomojskij.

O dalších oligarších má také zajímavé postřehy. Dmytro Firtaš, který se musí zdržovat ve Vídni, kde čeká na to, zda se americké FBI podaří vysoudit od rakouských úřadů jeho vydání do USA kvůli korupci, „je v hrozném stavu, morálně poražen, bez vůle bojovat“.  S Rinatem Achmetovem, vládcem Donbasu, se navzájem podporují, protože - jak říká Kolomojskij - „pokud dostanou jeho, půjdou hned potom po mně“.

Kolomojskému se podařilo zasadit Porošenkovi úder, když v regionálních volbách letos na podzim podpořil opoziční strany (nakloněné bývalému Janukovyčovu režimu), které získaly dost hlasů, aby povstaly z prachu a Kolomojskij tak mohl dosadit do funkce guvernéra Dněpropetrovské oblasti svého přítele Boryse Filatova. Úspěšně také nabourává vládní koalici, která je stále méně schopna prosazovat klíčové zákony.

Vsadil by i na expremiérku Julii Tymošenkovou, která se opět dere vzhůru, ale vyčítá jí, že ještě stále táhne s vládou. Mluví o ní jadrně až vulgárně: „Je to prostitutka. Nemůžete předstírat, že jste v opozici, když jste také ve vládě.“ Odmlčí se a pak se usměje: „Je to nemorální.“ A ví, proč se usmívá. Slova o morálce znějí z jeho úst opravdu komicky.

Po přečtení dlouhého textu, který je částečným přepisem rozhovoru s Kolomojským a částečnou rekapitulací událostí po pádu Janukovyče, padne na čtenáře skepse: oligarchové jsou zpátky, drzí a sebevědomí, a jejich myšlení se omezuje na boj o moc. O Ukrajině uvažují jen jako o území, jež jim je polem, na kterém svádí své bitvy o vliv a peníze.

Britský parlament pamatuje mnoho skvělých projevů, ale – jak se shodují britská média – jeden z nejlepších vůbec pronesl letos v listopadu ministr pro životní prostředí Rory Stewart. A netýkal se ani Brexitu, ani uprchlíků, ani terorismu. Byl o britských ježcích.

Vše vzniklo tak, že Oliver Colville, jeden z konzervativních poslanců, navrhl, aby se ježek stal britským národním symbolem. Stewart uznal, že ježek je zajímavé zvíře a začal brilantní projev vzpomínkou na rok 1566, kdy Britové téměř vyhubili ježky, protože věřili, že když si krávy na pastvě lehnou na zem, ježci jim pijí mléko. Vláda vypsala odměnu dvou pencí za jednoho ježka a výsledkem byl jeden až dva miliony mrtvých tvorů.

Stewart poukázal na to, jak hloupé dělá lidstvo chyby, protože nerozumí přírodě. Je to pro varování i pro nás. Ježek je úžasné zvíře: je o 56 milionů let starší než lidstvo a jeho předci dokázali přežít i nástup dinosaurů. Pak citoval Shakespeara i Aristotela, který věřil, že ježek si na své jehličky napichuje jablka, která si pak ukládá jako zásoby na zimu.

Jenže ježek je téměř jediné zvíře v Británii, které má tu zázračnou vlastnost, že půl roku chladného ročního období přespí v noře a jeho tep klesne ze 240 tepů za minutu na dva. Nemá tedy důvod vláčet na hřbetě jablka, aby se jimi krmil v zimě; tím spíše, že se živí brouky.

Po vášnivé obhajobě ježka však Stewart zakončil svůj projev odmítnutím návrhu ctěného kolegy, aby se tento pichlavý tvor stal národním symbolem. „Ptám se obou stran tohoto parlamentu, jelikož tato otázka se netýká jen jedné politické strany, ale nás všech: opravdu chceme mít jako národní symbol zvíře, které když je vystaveno nebezpečí, stočí se do klubíčka a vystrčí své bodce? Opravdu chceme mít jako národní symbol zvíře, které spí šest měsíců v roce? Anebo se raději vrátíme ke zvířeti, jež je naším národním symbolem už dávno? Mám na mysli pochopitelně lva, který je majestátní, odvážný a hrdý.

Nutno dodat, že Stewart na druhé straně obhajuje právo na legální lov lvů v Africe, protože to pomáhá tamním ekonomikám, nicméně důrazně protestoval proti zastřelení slavného lva jménem Cecil v Zimbabwe americkým zubařem.

Jižní Korea dlouhodobě obsazuje první příčky ve statistikách míry sebevražd zemí rozvinutého světa. Problémy většiny lidí začínají v práci – a aby firmy pomohly svým zaměstnancům zbavit se stresu a naučily je vážit si života, nechávají je zavírat do rakví a proměňují je v účastníky vlastního pohřbu.

Představte si rozlehlou místnost v nevýrazném, ale moderním bloku kanceláří v Soulu v Jižní Koreji. Zaměstnanci personální agentury zrovna nehledají práci pro nezaměstnané, ale oblečeni v bílé barvě za stolem sepisují svoje poslední rozloučení a dopisy nejbližším. Místností se rozléhá pláč – téměř každému tečou z očí slzy dojetí a vzlykání občas přeruší jen šustění kapesníků.

A pak to přijde, každý v místnosti se postaví vedle stolu k připravené rakvi a ulehne do ní. Každý má u sebe obrázek sebe sama omotaný smuteční černou stuhou.  Nato obřadně přikráčí muž v černém oblečení s vysokým kloboukem coby Anděl smrti a rakve postupně zavírá.  Zaměstnanci leží vevnitř ve tmě zhruba deset minut a během té doby by měli rozjímat o smyslu života.

Téměř děsivý rituál je ve skutečnosti duchovní cvičení – navržené k tomu, aby si lidé vážili života. Předtím, než si zaměstnanci lehnou do rakví, dívají se na videa zachycující lidi, kteří se opravdu potýkají s nepřízní osudu. Vidí ženu, která je v poslední fázi rakoviny, ale i přesto se snaží žít každý den naplno. Nebo člověka, který nemá končetiny, ale naučil se plavat.

Tohle všechno má lidem v Jižní Koreji – a hlavně mladé generaci – pomoct, aby si vážili života a také přijali své vlastní problémy, které prostě k tomuto životu patří. Společnost, která rituál praktikovaný ve firmách i na školách vymyslela, vede Jeong Young-mun, který předtím pracoval v pohřební firmě.

Účastníci popsané meditace s rakví, o níž referuje BBC, byli zaměstnanci společnosti pro lidské zdroje STAFFS. „Náš podnik se vždycky snažil přesvědčovat pracovníky, aby změnili zaběhané cesty myšlení a začali myslet jinak, pozitivně - ale bylo velmi těžké dosáhnout nějakého výsledku,“ cituje BBC ředitele firmy Park Chun-Woonga.  „Takže mě napadlo, že položit se do rakve může být onou potřebnou šokující zkušeností, která smaže v hlavě všechny stereotypy a umožní člověku nový start.“

Zjistit, co si o tom myslí sami zaměstnanci Staffsu, je ovšem těžké - v Jižní Koreji není zvykem kritizovat firemní politiku a stěžovat si na ni. Ale přímo na místě u rakví se zdá, že to nějaký dopad má. „Rozhodl jsem se, že začnu žít jinak - byla to zásadní zkušenost,“ říká u své, jen před chvílí opuštěné truhly Cho Yong-tae. „Došlo mi, že jsem udělal spoustu chyb. Doufám, že teď už dokážu být zapálenější ve všem, co dělám, a budu trávit víc času s rodinou.“

https://www.youtube.com/watch?v=Qm1hkEcHCOo

Ředitel Park Chun-woong je přesvědčen, že odpovědnost zaměstnavatele za spokojený život zaměstnanců sahá až za zdi továrny či kanceláře. Jak zmiňuje BBC, posílá například květiny rodičům svého personálu coby výraz díků, že jeho lidi vychovali.

Zaměstnanci Staffsu se každé ráno musí zúčastnit i jiného rituálu: protahovacích cviků doprovázených hlasitým vyjádřením vnitřních emocí, které končí společným výbuchem nuceně vyvolaného smíchu. „Je zvláštní to pozorovat,“ píše reportér BBC, nicméně lidé si nestěžují. „Myslím, že to opravdu pomáhá,“ říká jedna zaměstnankyně firmy. „V práci se totiž normálně opravdu nedá moc zasmát, není čemu."

Stres v jihokorejské pracovní kultuře je všudypřítomný a obrovský, dlouhé přesčasy patří k normě. Zaměstnanci musí být v kanceláři dříve než šéf (vždycky je to On, nikdy Ona) a musí odcházet až poté, co domů odešlo vedení. Loni se soulská radnice rozhodla trochu narušit dříčskou atmosféru a dovolila svým úředníkům přes den hodinovou siestu - museli si ovšem tohle volno odpracovat.

Právě minulý týden byl ale Soul svědkem ukázky, jak se ambicióznost a soutěživost pěstuje v Jižní Koreji už v dospívající mládeži. Více než 630 tisíc studentů tu skládalo hromadně zkoušky, které určovaly, kdo se dostane na top univerzity, na méně prestižní univerzity, anebo nikam.  Začíná se přesně v osm a vše je perfektně zorganizováno: řada dospělých nastupuje ten den do práce o hodinu později – aby nebyly plné silnice a studenti se na testy dostavili včas. Kdokoli z nich přitom cestou uvízne v dopravní zácpě, nebo má jakýkoli jiný problém dostat se na místo zkoušek, může zavolat policii a strážníci s motorkami s majáčky ho dopraví na místo testu.

V Soulu rodiče studentů vystoupali v den zkoušky do buddhistického kláštera na tamní hoře a modlili se za úspěch svých dětí.  Matky a babičky měly v té době za sebou dvanáctitýdenní rituál, kdy každý den opakovaně vstávaly a klekaly s modlitbou na rtech a nad nimi visely lampiony se jmény dětí připravujících se na test.

„Pokud cestu na dobrou školu a k dobré práci doprovází takový obrovský tlak, nelze se divit, že jsou všichni v Jižní Koreji neustále pod obrovským stresem,“ končí reportáž BBC. „Přimět lidi, aby si více všímali i přitažlivých stránek života, bude asi vyžadovat víc než podstoupit smyšlený pohřeb a hromadně se smát na ranních cvičeních.“

Jak ukázal čerstvý průzkum nálad vůči muslimům provedený na vzorku britské populace vědci z Manchesterské univerzity, všude to není stejné.  Někde je dnes populární drama, strach a zatemněný mozek – ve Francii si díky tomu vede stále líp tamní Národní fronta, v Americe Donald Trump, v Polsku Kaczynski a v Česku, dejme tomu, Miloš Zeman. Ale Britové to hrají jinak.

Jak referuje deník Guardian, sociologové položili respondentům na ostrovech stejné otázky před a po teroristických útocích v Paříži, které se odehrály 13. listopadu. S tezí „Muslimové mohou britské kultuře hodně co nabídnout“ souhlasilo před Paříží 33 procent respondentů a 35 procent bylo opačného názoru. Tábor těch druhých se po Paříži nezměnil, ale počet těch oceňujících muslimský kulturní vklad stoupl o dvě procenta.

Podobný mírný vzestup tolerantních „sluníčkářů“ zaznamenala teze „Muslimové v Británii mají respekt k odlišnému životnímu stylu jiných lidí“. Před Paříží s tím souhlasilo 23 procent a naprosto nesouhlasilo 53 procent Britů. Po Paříži vzrostl počet těch prvních na 27 procent, zatímco ti druzí spadli na jedenapadesát procent.

V „předpařížském“ kole průzkumu 10. listopadu bylo dotázáno 1707 lidí. Druhé kolo se konalo o týden později a odpovídalo 1621 respondentů z celé Británie. Největší změny zaznamenali průzkumníci v otázce, zda je na tom Londýn kvůli velké etnické a náboženské rozrůzněnosti líp, nebo hůř. Před Paříží cítilo 40 procent respondentů, že Londýn jeho multikulturnost obohacuje, a 32 procent mělo opačný názor. Po Paříži poskočili pozitivisté na 43 procent a negativisté spadli na 24 procent.

Jeden z členů výzkumného týmu, sociolog Rob Ford, v komentáři pro Guardian prohlásil, že průzkum dokládá neúspěch Islámského státu v jeho záměru zasít nesvár mezi muslimy a nemuslimy v Británii. Výsledky rovněž nepotvrdily obavy pesimistů, že pařížský útok prohloubí propast v názorech mezi respondenty. „I když tolerance rozhodně není v Británii všeobecně oceňovanou hodnotou, ti, kteří jí propadnou, jsou v jejím vzývání nezlomní,“ doplnila Forda jeho vědecká kolegyně Maria Sobolewska.

Video: Dva dny cesty za emailem.

Kulturní tip:  Bez kalhot. Prima 23.12.2015  22:45. Režisér Steven Soderbergh otevírá dveře do světa mužských striptérů.