Je jako Caligula. Ve Vatikánu zuří tajná válka proti papeži Františkovi

Papež František je jedním z nejvíc nenáviděných mužů světa. Ovšem ti, kdo ho nenávidí, nejsou ateisté, protestanti nebo muslimové. Mimo církev jde o osobnost, která je pro svou skromnost a pokorou mimořádně populární. Od okamžiku, kdy se kardinál Jorge Bergoglio stal v roce 2013 papežem, jeho gesta a činy vzbuzují úžas veřejnosti: při návštěvě Spojených státu jezdil v malém fiatu, nosil si svá zavazadla a hradil účty v hotelích. Když byl tázán na homosexuály, odpověděl: Kdo jsem já, abych soudil, a nakonec myl nohy muslimským uprchlicím.

V rámci katolické církve však František vyprovokoval především mezi konzervativci obrovské vášně a antipatie. Někteří se dokonce děsí toho, že by mohlo v rámci církve dojít ke značnému otřesu či dělení. Vhled do těchto tenzí v rámci největší náboženské organizace přináší obsáhlá reportáž The War against Pope Francis, kterou pro The Guardian napsal Andrew Brown.

„Nemůžeme se dočkat, až umře. To, co si o něm říkáme v soukromí, je nepublikovatelné. Kdykoli se potkají dva kněží, mluví o tom, jak hrozný Bergoglio je… je jako Caligula. Kdyby měl koně, udělal by z něj kardinála,“ stěžuje si Brownovi v textu nejmenovaný britský prominentní představitel církve a okamžitě dodává: „Nic z toho, co vám říkám, nesmíte tisknout. Jinak by mě vyhodili.“

Tato směs strachu a nenávisti je pro Františkovo přijetí charakteristická. Brown popisuje, že základním kamenem sporu mezi papežem a konzervativci se stala jeho výzva, aby rozvedení, znovu sezdaní věřící, a dokonce nesezdané páry vychovávající děti mohli přistupovat ke svatému přijímání. Papež v tomto ohledu nežádá revoluci, tato praxe bývá už často běžná. Zlomová na tomto kroku je skutečnost, že by to došlo k byrokratickému uznání něčeho, co církev stále hlásá jako nepřijatelné.

Papežův liberální přístup pouze umocnil konflikt mezi dvěma proudy, z nichž jeden zastává názor, že církev se musí poučit z toho, jak se mění svět, a druhý naopak tvrdí, že církev musí nastolovat světu svou agendu. Z odlivu věřících v posledních dekádách pak viní oba proudy sebe navzájem. Může za to přílišná benevolence, nebo naopak přílišná zkostnatělost. „Co byl komunismus a nacismus ve 20. století, to je dnes homosexualita, ideologie propagující právo na interrupci a islámský fanatismus,“ tvrdí jeden z konzervativních kardinálů a papežových oponentů Robert Sarah.

Brown nabízí fascinující vhled od politických bojů ve Vatikánu. A ukazuje i na jeden paradox: jak silné až autoritativní postavení papeže Jana Pavla II., který byl konzervativní v otázkách společenského a sexuálního uvolnění, položilo zároveň systémové předpoklady a mechanismy i pro liberální kroky papeže Františka.