Šťastné maso aneb Jak vegani slevili z totálních nároků a začali měnit svět

Jak hned v otevření svého textu pro server Quartz konstatuje ekonomický reportér Chase Purdy, nejhorším nepřítelem veganského hnutí v USA bylo vždy ono samo. Jeho členové se snažili probudit okolí hlasitým křikem a ráznými požadavky na totální proměnu, ale prakticky neměli žádný vliv. Vášnivou subkulturu striktně zakazující používat a požívat cokoli vyrobeného ze zvířecích produktů si lidé zvykli zcela ignorovat.  A tak to šlo po celá sedmdesátá, osmdesátá i devadesátá léta.

Až se najednou něco stalo. Malá skupina sedmi lidí se v roce 2001 rozhodla zcela změnit taktiku. Jejich krok postupně roztrhl hnutí na dvě křídla, zasel do něj rozkol a hořké výčitky, ale také jej výrazně postrčil dopředu. Schizma rozdělilo vegany na dva tábory: na absolutisty považující veganství za morální imperativ a zásadu všechno-nebo-nic za jeho první přikázání a na pragmatiky potichu velebící cestu postupných změn.  A těm druhým se během uplynulých patnácti let podařilo proměnit americký systém výroby potravin.

Zásadní institucí tábora pragmatiků se stala Humanistická společnost USA. Chytře vedenými kampaněmi a propagací dokázal tento spolek nashromáždit velký politický vliv, který dovede využít k tlaku na lokální i celostátní administrativu. Jeho filozofie je přitom stejná jako v roce 2000, když se ve Washingtonu potkali otcové-zakladatelé Humanistické společnosti Paul Shapiro a Bruce Friedrich. „Bruce přišel s tím, že přesvědčit lidi, aby jedli míň masa, bude možná jednodušší, než přesvědčit je nejíst maso vůbec - a že to pravděpodobně pomůže zvířatům víc než zarputilost,“ vzpomíná v Quartzu Shapiro.

Ochota k ústupkům byla v té době naprostou novinkou. Hnutí hrdinně a s plnou parádou bojovalo na barikádách, vrhalo pytlíky s rudou barvou krve proti výlohám jídelen McDonald's a pořádalo protestní pochody v ulicích měst. Naproti tomu washingtonská dvojice spolu s pěticí dalších přátel napřela potichu a v zákulisí energii ke změně podmínek ve slepičích a prasečích chovech. Sepisovali první návrhy zákonů a snažili se s nimi seznamovat voliče. Jejich úsilí postupně přitáhlo pozornost dalších veganů a nový směr se začal valit dopředu jako sněhová koule.

Uplynulo šestnáct let a skupinka někdejších pragmatických vizionářů stojí v čele rozsáhlého hnutí, o kterém snila. Fridrich vede Institut dobrých potravin, lobbistickou organizaci snažící se prosadit bio standardy do celého zemědělství a potravinářského průmyslu. Shapiro zase stál za protiklecovým zákonem v Massachusetts, který zřejmě zcela změní podmínky chovu drůbeže a hospodářských zvířat v celých Spojených státech. Další člen spolku Matthew Prescott přitáhnul k otázce humánního chovu pozornost velkých investorů a producentů potravin – za všechny jmenujme například řetězce Chipotle Mexican Grill nebo Whole Foods Market. Josh Tetrick je pak šéfem známé potravinářské společnosti Hampton Creek, která se specializuje na rostlinnou a bezvaječnou stravu.

Jejich jednotlivé úspěchy se celkem rychle slily v jasnou hrozbu praktikám současného masného průmyslu. „Ze všech těch organizací na ochranu zvířat má jenom Humanistická společnost dost peněz a politické chytrosti na to, aby mohla pro mé klienty do budoucna představovat problém,“ řekl v rozhovoru pro Associated Press před pěti lety drůbežářský lobbista Michael Boccadoro.

Metody boje nejsou nijak zvlášť složité. Humanistická společnost se snaží vypichovat v současné velkochovatelské praxi ty postupy, které atakují city konzumentů, a nutí zástupce tzv. průmyslového zemědělství do nelehké role obránců docela krutých technik.  Mají se selatům usekávat ocásky bez umrtvení? Mají být nosné slepice a těhotné prasnice narvány do klecí a ohrad, ve kterých se skoro ani nepohnou?

Přesně tato strategie vedla teď počátkem listopadu v Massachusetts k tomu, že 78 procent voličů odhlasovalo zákon, který v tomto státě zakazuje prodej vajec, vepřového a telecího masa od producentů, kteří drží zvířata v prostorách nedovolující jim pohodlně uléhat, vstávat, protahovat si končetiny a otáčet se. Pokud odteď kterýkoli farmář v USA bude chtít prodat své výrobky v tomhle sedmimilionovém novoanglickém státě, musí tomu přizpůsobit podmínky svých chovů.

Massachusettská strategie může být – a velmi pravděpodobně brzy bude - použita i v jiných státech USA, kde převládá liberální atmosféra. Takhle vegani z Humanistické společnosti objevili cestu, jak změnit systém výroby potravin, aniž se museli přít nebo válčit přímo s agroprůmyslníky. Pokud obyvatelé velkých měst odhlasují, že chtějí mít na pultech jen maso ze šťastně odchovaných zvířat, nebudou mít velkochovatelé jinou možnost než se přizpůsobit.

Absolutisty ve veganském hnutí ale úspěchy pragmatiků nijak nepřesvědčují. Z jejich pohledu jde o trestuhodný ústup: z velké mise usilující o svobodu zvířat slevila Humanistická společnost a lidé kolem ní na starost o jejich větší či menší blahobyt. „Tyhle skupiny vydělávají velké peníze,“ charakterizuje pragmatiky profesor Rutgerovy univerzity a nekorunovaný lídr veganského hnutí Gary Francione. “Jde jim jen o byznys a nikdy nic nedokážou doopravdy změnit. Revoluce se nedá odečíst z daní.“

Řada pragmatiků Francioneho stále ctí za jeho zásluhy o veganskou myšlenku v 80. letech a uznává dodnes jeho velkou ideovou autoritu. Ale absolutistická taktika se podle nich ukázala jako nefunkční: vytrhla veganství z mainstreamové kultury a jak říká Shapiro: když od lidí chcete všechno, nebo nic, většinou dostanete to druhé.

Ne že by pragmatici zapomněli na své revoluční kořeny, končí text Chase Purdyho v Quartzu, a cituje k tomu viceprezidentu Humanistické společnosti Miyun Park: „Svého času jsem vyznávala jenom všechno-nebo nic. Ječela jsem na demonstracích; ani nespočítám, kolikrát mě zavřeli. A strašně se mi po tom stýská, protože tomu pocitu, že máte stoprocentní pravdu, se nevyrovná nic na světě,“ vzpomíná někdejší šéfka organizace Global Animal Partnership, která je dnes přesvědčenou stoupenkyní cesty postupných kroků. „Mnoho přátel kvůli tomu se mnou přestalo mluvit a myslí si, že jsem se zaprodala,“ říká Park ke svému přerodu.  „Ale já už jsem přišla o ten luxus namlouvat si, že ječením na lidi pomáhám zvířatům. Z toho jsem vyrostla.“