Evropané se pouštějí do boje s Facebookem

Ve Vídni začal ve čtvrtek u obchodního soudu civilní spor, v němž na jedné straně stojí globální gigant Facebook, přesněji jeho evropská větev se sídlem v Irsku, a na straně druhé pětadvacet tisíc Evropanů vedených rakouským aktivistou a právníkem Maxem Schremsem.

Podle žalující strany nejpopulárnější sociální síť světa porušuje řadu evropských zákonů na ochranu soukromí. Vadí jim třeba to, že firma sbírá data o lidech, kteří mezi uživatele jejich služeb nepatří, či monitoring a analýza chování uživatelů. Právníci Facebooku samozřejmě stížnosti odmítají jako neopodstatněné.

Schrems sám v rozhovoru s německou stanicí Deustche Welle říká, že hromadnou žalobou chce zejména poslat jasný vzkaz americkým firmám, které si „mají za to, že si mohou v Evropě dělat, co chtějí“. A byť proces začíná u rakouského soudu, může mít dopad na celou Evropskou unii, protože podle evropského práva si státy navzájem uznávají soudní rozhodnutí.

Nakonec celoevropské dopady měly i předchozí aktivity Schramsovy organizace Europe-v-Facebook. Po stížnostech u irského úřadu na ochranu dat kupříkladu firma přestala v evropských zemích používat program, který uměl analýzou obličeje identifikovat uživatele. Jak dodává německý deník Frankfurte Allgemeine Zeitung, dnešek nic podstatného nepřinese, ale spor může výhledově Facebook zasáhnout na citlivém místě.

Pozornost se zase stočila k postavení žen v Saudské Arábii. Jak jsme psali v denním menu minulý týden i v nejnovějším vydání Respektu, téma otevřela švédská ministryně zahraničí, která Saudy kritizovala za striktní pravidla zakazující ženám řadu činností bez asistence mužských příbuzných. Bez mužského „poručníka“ nemohou cestovat, otevřít si bankovní účet či absolvovat vyšetření či jiné procedury u lékaře.

Stanice BBC nyní obsáhlou reportáží a analýzou o postavení Saudek na pracovním trhu osvěcuje téma zcela jinými barvami. Hned první věta totiž dává naději, že poměry v Saudské Arábii nejsou tak „středověké“, jak je líčila Margot Wallstrom. „Časy se mění, i když velmi pomalu,“ píše BBC a dokumentuje to tím, že zatímco před pěti lety bylo v soukromém sektoru zaměstnáno 55 tisíc žen, o tři roky později už bezmála půl milionu.

Změnu zařídil jednak zvyšující se tlak žen na firmy, tak reformy (nedávno zesnulého) krále Abdalláha. Ten otevřel ženám dveře do vyšších pater státní správy, například na pozice náměstkyň ministr, a proškrtal seznam povolání, kam nemají ženy přístup. Objevují se tak první právničky a diplomatky, ale i prodavačky v obchodech či zaměstnankyně v pohostinství.

„Při pohledu zvnějšku vypadá fakt, že ženy mohou pracovat v obchodě, naprosto banálně. Ale pro ženy v Saudské Arábii jde o zásadní pokrok,“ vysvětluje saudsko-arabská novinářka usazená v Londýně Abeer Mishkhas. „Věci se nemění tak rychle, jak by měly, ale mění se. A v posledních deseti letech vcelku zásadně.“ Tyto změny ovšem provází řada komplikací: od nesouhlasu rodin pracujících žen až po otázku, jak „ošetřit“ vztahy mužů a žen na pracovišti.

BBC tímto materiálem startuje šestidílnou sérii o situaci žen na Blízkém Východě, která se v detailu zaměří právě na otázku práce. Možná se to tak nezdá, ale jde o zásadní téma, protože od (ne)možnosti pracovat či podnikat (a v širším smyslu se také vzdělávat) se přímo odvíjí jejich postavení v rodinách i ve společnosti vůbec.

Umění je krásné a povznáší ducha, globální trh s uměním už o něco méně,jak odhaluje v důkladném textu list Financial Times. Obchodování s uměleckými předměty ukazuje deník jako jakýsi podivný polosvět na hranici legality: s miliardáři s podivnými zdroji peněz, dohodami prováděnými skrze řadu podezřelých offshore společností, obcházením daňových pravidel a praním špinavých peněz. K tomu přidejme pořádnou porci snobismu – někteří znalci obtížně stravují, když díla za desítky milionů dolarů kupují ruští zbohatlíci, jejichž finance pocházejí z těžby surovin někde na Sibiři. A nejenže kupují, ale pak je často schovají do svých utajených a mimořádně hlídaných trezorů umístěných v daňových rájích.

Pozornost k trhu s umění se stočila letos v únoru poté, co monacká policie zatkla úspěšného švýcarského dealera Yvese Bouviera. A to těsně před tím, než mu měl jeden z jeho nejvěrnějších klientů, ruský miliardář a fotbalový boss Dmitrij Rybolovlev, zaplatit desítky milionů dolarů za plátno amerického malíře Marka Rothka. Policii zalarmovali  Rybolovlevovi právníci, přestože Bouvier mu za předchozích deset let pomohl vybudovat kolekci umění, kterou sám označoval za „nejkrásnější sbírku třetího tisíciletí“. Později byl Bouvier obviněn z praní špinavých peněz a dalších zločinů.

Svět umění přitahuje pozornost už proto, že v posledních letech ohromně roste. Zatímco ještě v roce 2003 představoval jeho celosvětový obrat osmnáct miliard euro, o deset let později už to bylo miliard sedmačtyřicet. Prudký růst jednak zajišťuje hlad po umění živený novými bohatými lidmi z rozvíjejících se ekonomik. V čase turbulentní ekonomiky a mimořádně nízkých úrokových sazeb je však rovněž poptávka po stabilních a výhodných investicích.

Společně s tímto trendem se pak objevuje názor, aby bylo umění regulováno stejně jako ostatní typy finančních produktů. O potřebě regulace trhu s uměním mluvil na konferenci v Davosu také známý ekonom Nouriel Roubini. 

Pátek a sobota podle všeho vstoupí do historie. Během summitu obou Amerik v Panamě se totiž mají setkat americký prezident Barack Obama a kubánský lídr Raúl Castro. Bude to první podobné setkání (rychle potřesení rukou nepočítáme) po více než půl století.

Týdeník The Economist vysvětluje, proč americký gigant a jeho jižní trpasličí soused vykročily po dekádách otevřeného nepřátelství k usmíření. Na americké straně zjistili, že taktika izolace a sankcí nefunguje: komunisty neodstranila, Castry nesvrhla, ani nevykořenila anti-amerikanismus tak běžný v řadě zemí Jižní Ameriky. Navíc už sankce nepodporují ani kubánští imigranti v USA a jejich potomci – podle Economistu zejména ti mladší pětašedesáti let.

Na kubánské straně zase hrají roli zejména ekonomické důvody. Není náhoda, že se Kubánci ukázali Spojeným státům přátelskou tváří poté, co ztratili významného „donátora“. Venezuelský prezident Hugo Chávez Kubu mocně finančně podporoval, jeho nástupce však má plné ruce práce s tím, aby udržel vlastní zemi nad vodou, a nemá zájem Kubu dotovat.

Video: Videozáznam z mobilního telefonu zásadně ovlivňuje průběh nejnovějšího skandálu ze Spojených států, v němž hraje hlavní roli bělošský policista a černošský občan. I v tomto případě je na konci mrtvý Afroameričan a pochyby, zda policejní zákrok byl adekvátní situaci. Incident z Jižní Karolíny se nicméně třeba od nejznámějšího případu z Fergussonu liší v tom, že policistovu verzi událostí můžeme porovnat se záznamem, který na místě pořídil náhodný svědek.

Video zveřejnil deník The New York Times - a byť se třese a není vždy zaostřené, to hlavní ukazuje s šokující jasností: policista Michael T. Slager střelí osmkrát do zad člověka, který od něj utíká pryč. A pak zjevně mrtvému Walteru L. Scottovi, kterého chvíli před tím zastavil kvůli nefunkčnímu světli na jeho autě, nasazuje pouta. Slager byl obviněn z vraždy a hrozí mu trest smrti.

Kulturní tip:Diplomacie. V kinech od 9. dubna. 25. srpna 1944 Spojenci vstupují do Paříže. Krátce před úsvitem se německý vojenský místodržitel Paříže Dietrich von Choltitz chystá vykonat příkaz Adolfa Hitlera, vyhodit do povětří Paříž. Všechny mosty a historické budovy jsou již podminované, ale Paříž stále stojí proč von Choltitz odmítá splnit führerův rozkaz navzdory bezmezné věrnosti Třetí říši? Má v tom prsty švédský konzul Raol Nordling, nebo sám generál mění názor? Film Volkera Schlöndorffa oceněný na loňském Berlinale.