Dnešní intelektuál musí milovat Transformery, Katy Perry a Teorii velkého třesku

„Skutečná pohroma není oheň, ale to, jak minulé vlády šly na ruku velkým společnostem produkujícím palmový olej,“ konstatuje indonéský komentátor Wimar Witoelar v textu, který se věnuje současné globální katastrofě číslo jedno: požáru, který stravuje Indonésii a za poslední tři týdny vyprodukoval více skleníkových plynů než celý německý průmysl za rok.

Hoří tu rašelinové podloží, jež bude nesmírně těžké uhasit. Region se halí do kouře, na zadušení již zemřely dvě desítky obětí, půl milionů lidí má nemoci dýchacího ústrojí a mezi Indonésií a sousední Malajsií a Singapurem roste vinou znečištění politické napětí.

Článek s titulkem Spousta viny, ale žádná odpovědnost publikovaný na serveru NPR popisuje, jak bezprostředně tyto požáry souvisí s celosvětovými spotřebitelskými návyky. Požáry zaviňuje masivní odlesňováním pralesů ve prospěch plantáží na palmový olej, což je surovina, která se přidává do běžně dostupných produktů od sušenek po rtěnky a ve velkém množství ji využívají koncerny jako Unilever, KraftHeinz nebo Starbucks.

Chudoba a patriarchální společnost. To jsou charakteristiky Bangladéše, kde téměř třetina dívek vstoupí do manželského svazku před patnáctým rokem a v osmnácti se to týká už dvou třetin. V takových podmínkách pak působí naprostý zlom, když se místní surfařský instruktor Rashed Alam a jeho manželka Venessa Rude – původem ze Spojených států – rozhodli, že budou dávat hodiny i ženám.

Západní sport jde v mnohém proti patriarchálním tradicím a pro mnoho mladých vesničanek z pobřeží se stal zásadním prostředkem emancipace. Což dokládají i fotografie, které tu pořídil Giulio Paletta.

V těch nejlepších momentech byl přemýšlivý, v těch nejhorších chytrácký. Byl to server, který dbal na pečlivou editorskou práci, vedl autory a především je náležitě odměňoval. Na tom všem se shodují nekrology, které se minulý týden vynořily za zaniklým, popkulturně sportovním Grantlandem, jež v letech 2011 až 2015 fungoval pod vedením komentátora Billa Simmonse.

Grantland byl v mnoha ohledech emblematickým serverem, který ztělesňoval současné trendy v psaní o populární kultuře. V tom dobrém i zlém. V brilantní analýze s titulkem Proč bychom měli jásat i truchlit na zánikem Grantlandu si toho všímá Frederik deBoer. Současná média si ze všeho nejvíce všímají takového typu kultury, který je sice chytrý – ale ne příliš. Aktuální kulturní žurnalistika má obrovský strach z elitářství a nabourává klasický koncept vysoké a nízké kultury. Metody komentování a zkoumání, které byly dříve vyhrazené kanonickým uměleckým dílům, se nyní v maximální šíři uplatňují na populární produkci.

Filmy o Transformerech, hity od Katy Perry či sitcom Teorie velkého třesku – to jsou témata, na nichž si dnes komentátoři tříbí intelektuální schopnosti. Přitom hází přes palubu minoritnímu publiku vyhrazený balet, experimentální divadlo či experimentální kinematografii.  „Nazval bych tento stav prosazováním hodnot vyšší střední třídy,“ píše deBoer - a děje se tomu na úkor skutečně intelektuálně odvážných děl, protože u nich by autorům hrozilo obvinění ze snobství, kterému se současní intelektuálové pracující v médiích chtějí vyhnout.

Princip je jasný: „Nikoli artové filmy, ale seriály HBO. Nikoli Merzbow, ale Chvrches. Nikoli The Paris Review, ale The Atlantic.“ Podle deBoera to vychází z celkového tlaku naší „smart“ kultury, která chce, aby intelektuál vyzařoval entuziasmus, chytrost, ale rozhodně už ne učenost.

O lidech – přátelích, milencích, veřejných osobách – hovoříme, jako by měli nějakou stálou, pevně definovanou osobnost. „To by nikdy neudělala,“ říkáme, nebo: „Ne, to není jeho styl.“ Ovšem přesně tyto okamžiky, kdy se něčí chování stává neslučitelné s tím, jak jsme dotyčného doposud vnímali, zajímají americkou spisovatelku Mary Gaitskill ze všeho nejvíc. U příležitosti vydání jejího nového románu The Mare se jí (v předchozím příspěvku tohoto menu nechvalně zmíněný) server The Atlantic zeptal na nejoblíbenější pasáž ze světové literatury.

Volba padla na Tolstého Annu Kareninu, konkrétně část, kdy po narození nemanželské dcery v horečkách ležící Kareninu přijde navštívit její chladný muž a ovládne ho nečekaný záchvěv šlechetnosti. Oba manželé se v této scéně projeví zcela proti tomu, jak je Tolstoj do té doby líčí; pro Gaitskill je to ovšem přesný okamžik, kdy se projevuje charakter obou postav.

„Všichni tvrdí, že Anna Karenina je o touze jedince jít proti tlaku společnosti,“ říká Gaitskill. „Dle mého je tu ale daleko silnější motiv opačný. A to, jak společenské síly potlačují možnosti jedince být sám sebou.“ Důkladný profil spisovatelky, jejíž povídka Sekretářka mimo jiné posloužila jako základ pro stejnojmenný film s Jamesem Spaderem a Maggie Gyllenhaal, najdete na serveru New Yorker.

A zde reportáž o tom, jaké to je,když se člověk jmenuje Taylor Swift, a přitom ani náhodou není nejpopulárnější zpěvačka současnosti.

Video: Garden of Delete se jmenuje album, které příští týden vydá americký elektronický hudebník a producent Oneohtrix Point Never. Tomu předcházejí dvě velmi znepokojivá videa vytvořená po vzoru násilné počítačové hry - s tím rozdílem, že jsou hraná skutečnými dětmi. Obě dohromady dávají krátký film: první z klipů je prolog, druhý pak skutečné video ke skladbě Sticky Drama.

Kulturní tip:  Podruhé tento víkend v Praze probíhá konference-showcaseový festival Nouvelle Prague, který si za loňskou premiéru vysloužil evropské ocenění Best New Showcase festival 2014. Nouvelle Prague je určen jak pro odborníky a lidi z hudebního byznysu, tak pro veřejnost, která tu má v sobotu možnost spatřit nová jména jako newyorské duo Beau či kytarové Meat Wave z Chicaga. Domácí hvězdou bude Lenka Dusilová s Baromantikou.