Chvála beefu. Rivalita nemusí být tvůrčím principem jen v rapu

„V mládí se učíme, že inspirace pro velké umění přichází z majestátních a povznesených míst – provází jej hledání pravdy, krásy, vznešenosti. Umělci překonávají sami sebe ve jménu nás ostatních v naději, že by mohli stvořit něco, v čem se odráží kus naší kolektivní duše, kus něčeho, co by nás mohlo ohromit a změnit. To vše vychází z dlouho tradovaných přesvědčení, v nichž figurují múzy a božská vnuknutí, jež povznášejí umění do podoby unikátní mezilidské komunikace. Dobrá kniha nebo obraz, říká se, mohou zlepšit naše životy. Jenže rap mě naučil úplně jinou verzi příběhu o inspiraci a motivacích. Když je někdo podprůměrný příliš úspěšný a oceňovaný, to také může podnítit tvůrčí proces.“

Citovaný odstavec pochází z eseje Varieties of Ether, kterou napsal Hua Hsu, kmenový autor magazínu The New Yorker, pro literární časopis Lapham's Quarterly, jehož aktuální vydání je věnováno rivalitě a sváru. Právě principu beefu, který je v rapové kultuře jednou z hlavních hnacích kreativních sil, zde Hua Hsu uplatňuje při popisu literárního provozu. A je to mimořádně podnětná optika.

Hua Hsu popisuje studentská léta, kdy se věnoval literatuře, ovšem na cestě do knihovny se pravidelně stavoval pro nová rapová alba a mixtapes od newyorských kolektivů jako The Diplomats nebo G-Unit a DJů jako Whoo Kid, Clue a Kay Slay. Vypadalo to, že se tu každých pár týdnů objevil nějaký nový umělec. Vynořil se odnikud a svůj kus pozornosti si urval tím, že se opřel do někoho, kdo byl o pár kroků před ním. Mít beef s někým o trochu slavnějším byl způsob, jak si člověk osahal hřiště, pochopil pravidla a vyšlo najevo, kdo je tu král a kdo pěšák.

„Beef znamená, že jeden vyhrál a druhý prohrál – a především tady pochopíte, že kulturní nadvláda je hra s nulovým součtem,“ charakterizuje Hua Hsu podstatu rapového sváru. „Posedlost rappery, kteří se navážejí jeden do druhého, podnítila v mém studiu zvláštní obrat. Začal jsem být fixován na možnosti beefu, rivality a žárlivosti nejen v souvislosti s hudbou, kterou jsem miloval, pohlížel jsem na ně jako na samostatnou kreativní sílu. I malichernost a ublíženost mohou být produktivní.“

Tím se mu odhalila nová perspektiva a pohled na tvůrčí dynamiku, v níž Theodor Dreiser soupeří se Sinclairem Lewisem, John Keats nenávidí lorda Byrona, Albert Camus se přetahuje s Jean-Paulem Sartrem, Truman Capote pohrdá Jackem Kerouacem, a H. G. Wells dokonce píše celou knihu jako parodii na Henryho Jamese.

https://www.youtube.com/watch?v=XlfANbajjQ0