BoycottGermany: Ať Německo splatí nacistické dluhy

Německý tisk je v dnešních dnech zajímavou směsicí racionální argumentace a pokusu nepodlehnout ublíženeckým emocím. Nicméně někdy je to těžké, protože sociální sítě jsou emocemi zahlcené. Německé weby se poněkud malicherně zabývají kampaní, jež se rozjela na Twitteru po výkřiku Paula Krugmana „Thisisacoup“ (Tohle je puč) o německém „protektorátu“ nad Řeckem.

Kampaň má název „BoycottGermany“ a 

Die Welt vybírá

z tweetů známých lidí, které tuto kampaň podporují, například britského antropologa Davida Graebera, autora slavné knihy o dějinách dluhů, který píše: „Můj návrh: Německo teď nese morální odpovědnost za splacení nacistických dluhů, které jim byly odpuštěny v roce 1953. A musí je splatit i s úroky. Musíme ‚boycottGermany‘, dokud to neudělá.“

Die Welt si všímá i německé protireakce, například Christiana Koellerera, který na Twitteru ironicky poznamenává: „Jak jsem to tak analyzoval, „ByocottGermany“ se týká jen německých produktů, ale už ne německých miliard pomoci.“ Deník pak cituje taktéž reakci německého prezidenta Joachima Gaucka, který navštívil Irsko a odtamtud odmítl kritiku Německa za údajný diktát Řecku. Prohlásil, že „není možné říct, že by jakákoli německá vláda měla zájem na tom, aby bylo Řecko poškozeno“.

Přidal se k němu francouzský prezident Francois Hollande, který projevil pochopení pro Angelu Merkelovou, že „měla důvody být nedůvěřivá“ (vůči Řecku) - a přihlásil se k plné odpovědnosti za plán pro Řecko s tím, že „bez německo-francouzského tandemu“ by na něm v Bruselu nebylo možné dosáhnout shody a Řecko jím nemůže být „poníženo“, protože ponížením by bylo, kdyby bylo Řecko „vyhozeno z eurozóny“.

Za záplavy komentářů je těžké vybrat, zajímavě se však k událostem kolem Řecka postavil komentátor Washington Post David Ignatius, který připomíná, že Německo v podstatě nepřímo uznalo svoji chybnou politiku škrtů, když v novém plánu počítá s tím, že oněch 50 miliard eur z řecké privatizace má jít na investice a podporu ekonomického růstu.

Za nejdůležitější ale považuje obnovení německo-francouzského tandemu, na základě něhož se zrodila moderní Evropa a který byl „skrytým, nicméně zásadním faktorem“ vyjednávání o bailoutu pro Řecko. „Klíčem ke kompromisu v 17hodinovém maratonu bylo rozhodnutí Merkelové a Hollanda stát při sobě. Zbytek jsou prkotiny,“ píše na závěr Ignatius.

Pod perfektním krytím řecké krize a skoro bez povšimnutí evropského světa včetně lidsko-právního odboru na českém ministerstvu zahraničí potopili v Bělorusku na léta do vězení dalšího z tamních občanských odvážlivců.Šest let v trestanecké kolonii se zostřeným režimem dostal od vitebského soudu Michail Žamčužný, spoluzakladatel nevládní organizace Platform Innovation. Na rozsudek čekal ve vězení od loňského srpna. A mohl tušit věci příští: byl zadržen jen krátce poté, co šéfa PI Andreje Bandarenka poslala běloruská justice na 4 roky do kriminálu za „chuligánství“.

Platform Innovation se zabývá obranou práv běloruských vězňů. Vznikla na troskách stejnojmenné a stejnou agendou se zaobírající organizace Platforma, kterou hospodářský soud v Minsku zakázal v roce 2012 s vysvětlením, že organizace nepůsobí na adrese, kterou udává v dokumentech, a to by mohlo způsobit daňové nesrovnalosti či úniky.

Bandarenko to tenkrát nazval „politickou svévolí“ a v rozhovoru pro běloruskou nezávislou agenturu BelaPAN prohlásil: „Na našem příkladu můžeme mezinárodní veřejnosti ukázat, jak běloruské úřady pronásledují organizace zabývající se ochranou lidských práv. Jak se u nás dodržují lidská práva.“

Od té doby se pod dohledem mezinárodní veřejnosti změnily věci v Bělorusku tím směrem, že nějaký čas po zákazu Platformy byl „zakázán“ pobyt na svobodě i Bandarenkovi - a teď i jeho nástupci Žamčužnému. Vitebský soud proběhl s vyloučením veřejnosti a detaily žaloby nejsou zatím známy.

Pečliví čtenáři novin nemohli v poslední době minout dvě související zprávy. Za prvé: zdejší věznice, vyprázdněné z jedné třetiny amnestií prezidenta Václava Klause v roce 2013, se opět naplnily. A za druhé: v Ostravě hlásí úspěšnou činnost první český „probační dům“, kde se bývalí vězňové začínají připravovat na pobyt na svobodě.

Dům vznikl proto, že 70 procent českých vězňů se po propuštění vrací zpátky za mříže. „Venku“ se totiž ocitnou bez prostředků, bez pomoci a často bez šance sehnat práci, takže si s nároky volného žití nedokážou poradit. Jeden vězeň přitom státní kasu stojí v průměru 1300 korun denně, skoro půl miliónu ročně.

A jelikož u nás stabilně sedí víc než 20 tisíc lidí, jde pro daňového poplatníka o celkem velké peníze. Takže probační dům postavený podle norského vzoru se Čechům bohatě vyplatí. Je důkazem nepochopitelné pravdy, že v sociální práci je ohleduplný a soucitný přístup levnější - a to řádově - než těžkotonážní pravdy typu „každý ať si pomůže sám“ a „hlavně ať nemakačenkové nezneužívají dávky“.

Potvrzením ekonomické výhodnosti soucítění je současný projekt amerického státu Connecticut, kde úřady rozdaly byty místním bezdomovcům a rozhodly se za ně hradit všechny nezbytné náklady, které budou do zlepšení své situace potřebovat. Experti citovaní deníkem The Guardian totiž přehledně spočítali, že to je levnější řešení, než nechat ty lidi na ulici a platit pak horentní účty za jejich zanedbané léčení těžkých nemocí nebo pobyt v kriminále.

Běžný způsob sociální práce s bezdomovci je i u nás postaven na dočasné pomoci s překonáním mimořádných situací jejich stavu - mrazu, hladu a podobně. Věcí se většinou zabývají nevládky, část peněz určených k pomoci spolkne i jejich vlastní administrativa a provoz, a samotným bezdomovcům se nedostane toho, co potřebují nejvíc: domova. Důsledky ovšem nejsou smutné jenom pro ně, ale i pro daňového poplatníka. Takže poučka pro šetřivou a rozvážně hospodařící vládu je jednoduchá: stejně jako se hlad léčí jídlem, je na bezdomovectví nejvýhodnějším lékem domov.

„S božím svolením tady snad ještě budu i za dvacet let. A pokud bude mít Írán jadernou bombu, bude na ní moje jméno.“ Americký prezident Barack Obama má smysl pro bonmoty, které by mu jeho český kolega měl závidět. Takto totiž Obama komentoval pochybnosti amerických novinářů, zda dohoda s Íránem, kterou ve Vídni slavnostně podepsaly světové mocnosti, bude opravdu fungovat. Írán se v ní totiž zavazuje, že nebude vyrábět jadernou pumu, a výměnou za to budou postupně uvolněny sankce, které proti této diktatuře zavedl Západ.

Analýza Financial Times připomíná, že podepsání dohody (samozřejmě, pokud se bude dodržovat) se výrazně zapíše do Obamova politického dědictví, jež zanechá Americe - a připodobňuje ji k historické „Nixonově cestě do Číny“, když tehdejší prezident také odblokoval desítky let trvající diplomatickou zákopovou válku s významnou mocností. Obama má vůbec dobrý rok, připomínají FT: podobně odblokoval vztahy s Kubou, Nejvyšší soud mu odklepl reformu zdravotnictví a schválil manželství gayů.

Republikáni pochopitelně protestují a Obamu obviňují, že si podává ruku s teroristickým režimem, který před 35 lety zajal desítky amerických diplomatů v Teheránu (skvělý film o tom natočil Ben Affleck, jmenuje se Argo). A ostře protestuje i izraelský premiér Netanjahu: BBC cituje jeho slova, že vinou uvolnění sankcí proti Íránu budou teď „stovky miliard dolarů napájet teroristickou mašinerii a její expanzi na Středním Východě a na celé planetě“.

Komentátor BBC Jeremy Bowen opatrně dohodu s Íránem vítá a tvrdí, že přinejmenším jedno velké riziko v tomto regionu – tedy možnost použití jaderné pumy – padá, což ovšem neznamená, že napětí v této části světa rychle poleví.

Tony Gosling je přesvědčen, že svobodní zednáři jsou sionisté

, protože i oni mají ve znaku šesticípou hvězdu. Tvrdí přitom, že Protokoly sionských mudrců vůbec nejsou antisemitské, nikdy nebylo prokázáno, že by nebyly autentické - a všude vidí ilumináty. Na tom by ještě nebylo nic divného, lidí s takovým přesvědčením je dnes dost. Mělo by však být divné (i když už asi po zkušenosti s ruskými médii také není), že tento Brit je korespondentem televize Russia Today, která vysílá v angličtině a Moskva do ní nalévá spoustu peněz.

Webový server Daily Beast se zaměřil právě na tohoto britského novináře - i když jeho profesní zařazení je asi přehnaná zdvořilost - a byť je text psán zábavně a s ironickým odstupem, přece jen to není příjemné čtení.

Jelikož autor tohoto menu nemá žaludek na to, aby denně sledoval zpravodajství Russia Today, dostal teď dávku informací jako například, že britská tajná služba je zapletena prakticky do všech teroristických útoků po 11. září (včetně útoku v londýnském metru), že americká vláda má prsty v rasových nepokojích ve Fergusonu s úmyslem rozpoutat rasovou válku a že západní tajné služby mají na svědomí všechna podivná úmrtí politiků – od švédského premiéra Olofa Palmeho přes princeznu Dianu až po Jásira Arafata nebo Slobodana Miloševiče a Huga Cháveze, ale také hudebníků Jima Morrisona, Boba Marleyho, Johna Lennona a Michaela Jacksona. A neví, co si s těmito informacemi počít.

A pokud vy nevíte, proč se jeden ze summitů G7 v roce 2014 konal v Bavorsku, pak proto, že to vyhovovalo tamním iluminátům.

Ještě jednou užitková statistika. Víte, jaký nás sužuje nejvražednější problém? Kdo tipuje automobilový provoz, má bod.Jak Simon Kuper někde našel a otiskl ve svém textu ve Financial Times, nehody na silnicích zabijí ročně ve světě zhruba 1 300 000 lidí - dvakrát víc, než jich za stejnou dobu zahyne ve válkách a vraždách. V roce 2013 padlo za oběť mezinárodnímu terorismu 18000 osob – tedy jedno a půl procenta z počtu těch, které ve stejném roce zabila jízda autem.

Recept na omezení těchto ztrát je známý. Takže vítězství a příjemný pocit z něj může být rychlé. „Není třeba nic vynalézat,“ glosuje to ve Financial Times speciální zmocněnec OSN pro silniční bezpečnost Jean Todt. Jeho organizace by ráda srazila počet obětí na cestách pod jeden milion ročně, což není těžký cíl - ale je třeba, aby do něj politici a vlády dali energii a třeba i riskovali nevůli řidičů-voličů.

Protože je to pořád stará píseň: má-li být provoz bezpečný, musí v šoférské kabině vládnout strach. Omezení rychlosti se nepíše jen na značky, ale tvrdě vymáhá za pomoci vysokých pokut, alkohol se neměří jen tak z povinnosti za bílého dne, ale před restauracemi a nočními kluby. A za telefon na uchu, což je obzvlášť riziková a v éře hands-free i zbytečná zábava, se berou řidičáky. A pravidla je možné po libosti zpřísňovat.

Koneckonců teroristé ještě v Česku nezabili jediného člověka, ale parlamentem právě prošel zákon dávající tajným službám větší pravomoci v dohledu nad veřejností, aby mohly lépe s hrozícím terorem lépe bojovat. Ty dvě desítky mrtvých z pouhých prvních dvou prázdninových víkendů na českých cestách rovněž vyzývají k větší přísnosti.

Hodně lidí hlavně v zaostalejších zemích nemá stran silničního provozu žádnou výchovu, žádné kulturní návyky, píší Financial Times - a znalec českých poměrů se neubrání vztahovačnosti. „První lekce v takových zemích by mohla být, že agresivní jízda není známkou mužnosti. Mačismus vysvětluje, proč 77 procent nehod v celosvětovém měřítku způsobují muži.“ To je i v Česku použitelný objev a jeho zažití v hlavách by mohlo udělat kus dobré práce.

Video:  Vyrůstala jako bílé dítě v židovské středostavovské rodině. Než přišla na univerzitu.

Kulturní tip: Kieslowski. 15. 7. 20:00. Cargo Gallery, Nábřeží Edvarda Beneše/u Čechova mostu. „Vášeň, láska, touha a její nenaplněnost. Emoce, které zapříčinily bezpočet milostných písní, u nichž se posluchači dojímají. Co však nastane, když se dva lidé spolu pokusí vést každodenní rutinní život „šťastně až do smrti“? Krize, hádky, neshody, rozchody. Tak vypadají vztahy na počátku 21. století, jak je vidí pražské folkově modernistické duo Kieslowski, jež tvoří pianistka a zpěvačka Marie Kieslowski společně s kytaristou, zpěvákem a textařem Davidem Pomahačem. Bez patosu, zbytečných metafor a střízlivě, jak jen to jde, se jejich hlasy prolínají v dialozích mezi mužem a ženou, kde soužití připomíná spíš bitevní pole než domácí idylu. Ostatně i jejich aktuální, v pořadí třetí deska nese název Mezi lopatky.“ Tak začíná profil dua Kieslowski od Pavla Turka.