Biolog Dawkins: O brexitu nemají rozhodovat ignoranti jako já

Britské referendum o vystoupení z Evropské unie je podle proslulého vědce Richarda Dawkinse pitomost. Tvrdí to v textu zveřejněném v týdeníku Prospect.  Jak se na zarytého ateistu/agnostika sluší, článek nese název Nevědomci by se neměli vyjadřovat k našemu členství v EU - a to se týká i mě.

“Nejdříve jsem chtěl hlasovat za odchod, abych potrestal Davida Camerona. Pak se ale na straně Brexitu objevil Boris, nesnáším jeho vlasy a tak budu hlasovat pro setrvání v Evropě,” karikuje biolog a darwinista Dawkins mentální úroveň rozhodování. A dodává svoji vlastní odpověď na otázku, zda zůstat, nebo odejít: “Jak to mám vědět? Nestudoval jsem ekonomii. Ani historii. Jak se opovažujete svěřit tak důležité rozhodnutí nevědomcům, jako jsem já?"

Dawkins v podstatě tvrdí, že podobně jako většina lidí, ani on nemá čas a potřebné zkušenosti, aby mohl zpracovat všechny složité sociální a ekonomické dopady rozhodnutí. Nežije nakonec v přímé demokracii, politický systém Británie je demokracií zastupitelskou a za podobná rozhodnutí jsou placení poslanci v Parlamentu.

Jinak má prý debata a rozhodování podobnou úroveň, jakou Dawkins nedávno viděl v televizi: “Nejmenujeme se přece Velká Británie náhodou. Budou volit naši historickou velikost,” prohlásil tam někdo vlastenecky a Dawkins k tomu poznamenává, že se Británie původně jmenovala Britannie major, aby se území odlišilo od Britannia minor, což byla francouzská provincie Británie. “Slovo ‘Velká’ nikdy nemělo onen bombastický význam, jaký si někdo představuje, když chce vysvětlit svou vlasteneckou volbu,” vysvětluje Dawkins, popularizátor evoluční teorie a sociobiologie.

V každém případě vědec připouští, že je elitář - a také připomíná, že sám sebe mezi pomazanou elitu nepočítá. “Chcete, aby se lékař vyznal v anatomii. Očekáváte, že bude mít pilot vašeho letadla dostatečnou mozkovou kapacitu a dovednosti vybroušené mnoha hodinami strávenými v kokpitu. Předpokládáte, že profesorka přednáší o věcech, kterým rozumí. Chcete, aby váš instalatér poznal, který konec trubky kam patří. Proč byste svěřili politickou a ekonomickou budoucnost své země zabedněným voličům, jako jsem já? Já jsem ve svém elitářství alespoň upřímný. Šéfové obou kampaní naopak nám naopak dávají najevo své pohrdání, když snižují celou diskuzi na populistickou úroveň dovolávající se Hitlera”, konstatuje Dawkins - a myslí tím Borise Johnsona, který cíle EU přirovnal k záměrům nacistického vůdce.

Britský vědec je zjevně především naštvaný na Camerona, že zemi do celé šlamastyky zatáhl. “Ať povane 23. června vítr populismu kterýmkoliv směrem, Cameron by měl být za celý nezodpovědný hazard volán k odpovědnosti: Hraje ruskou ruletu s naší budoucností."

Pro stoupence setrvání v EU se ovšem ruská ruleta nevyvíjí dobře. Úterní dávka novin používá v souvislosti s kampaní Davida Camerona nepříjemně často slovo “panika”.  Průzkumy, i když si jejich důvěryhodností nikdo nemůže být jist, se přesouvají na stranu stoupenců brexitu. Společný průzkum The Times/YouGov ukazuje na 46% pro brexit a 39% pro setrvání - 11% zůstává nerozhodnuto. Průzkum ORB pro Daily Telegraph hlásí 49% pro odchod, 48% pro setrvání. Dva průzkumy pro deník The Guardian vykazují 53% pro brexit a 47% pro členství v EU. Průzkumy celkově budí dojem, že se nerozhodnutí voliči přesouvají směrem ke stoupencům brexitu.

Poslední zpráva agentury Reuters tvrdí, že i sázkové kanceláře, tradičně dobrý barometr nálad britské společnosti, snižují pravděpodobnost vítězství stoupenců setrvání v EU. Společnost Betfair ještě ve čtvrtek uváděla pravděpodobnost zachování členství 78%, dnes je to 55%. Podle deníku The Telegraph se kampani za brexit vyplácí soustředění na jedno klíčové téma - přistěhovalectví.

Deník Financial Times v komentáři Janana Ganeshe píše, že referendum naznačuje konec éry tradičních britských stran a otvírá prostor nové politické konfiguraci. “Pokud plyne z uplynulých týdnů nějaké poučení, pak je to skutečnost, že umírnění konzervativci a umírnění stoupenci labouristů mají víc společného se sebou navzájem než se zbytky svých stran,” stojí v komentáři.

Umírněná jádra obou tradičních partají tvoří základ kampaně za setrvání v EU, radikálnější křídla obou stran naopak etablují základ hnutí kampaně Vote.Leave.  Ganesh o radikálech píše, že jsou konzervativní a zároveň proti establishmentu a že za jejich euroskepticismem se obvykle skrývá nedůvěra k trhům a sociálním zvratům, které s sebou trhy přinášejí; že v “sobě nesou nadstranickou touhu po řádu a ukotvenosti.”

Ganesh dává konkrétní příklady, ale v principu ukazuje, jak se pole začíná rozpadat na politiky, kteří se přirozeně cítí jako doma v moderní společnosti (a to se prý nedá jenom tak zahrát) - a na ty druhé, ve kterých globalizace a s ní spojené síly budí podezření.  Ganesh neví přesně, jak se scéna po referendu promění, má však pocit, že “mezi rvačkou toryů kvůli Evropě a labouristických pochodem smrti za Jeremym Corbynem může nakonec existovat cesta k novému přeskupení sil”.

V Londýně se prý povídá, že spolu v kancelářích kampaně za setrvání v Unii umírnění labouristé a umírnění konzervativci docela dobře vycházejí. Může to prý být záblesk britské politické budoucnosti.

Ve Spojených státech k takovému jasnému dělení v podstatě už došlo, když kampaň republikánů ovládl Donald Trump a kampaň demokratů Hillary Clinton. Rozhodovat se letos nebude na tradičním zlomu pravicové a levicové ideologie, ale právě spíše na sporu o to, zda zachovat dnešní globalizační status quo (Hillary) nebo nějak zatáhnout za záchrannou brzdu (Donald).

Ani tady ale nekončí bitva uvnitř tradičních stran. O víkendu se sešli poražení umírnění republikáni shromáždění okolo Mitta Romneyho. Zřejmě si na Trumpa docela slušně zanadávali a pěkné kapky na potlachu v Utahu prý podle amerických médií schytal i šéf republikánů Paul Ryan, který Trumpa váhavě podpořil.  The New York Times popisují, jak ředitelka a tradiční donátorka republikánů, šéfka Hewlett Packard Meg Whitman, přirovnala Trumpa k demagogům, jako byl Hitler a Mussolini.

The Washington Post se nad tím, zda je Trump budoucí americký diktátor, docela vážně zamýšlejí, když se ho na stránkách věnovaných literatuře snaží porovnat s fiktivními diktátory, jací se zatím rodili pouze v hlavách amerických spisovatelů -  konkrétně Sinclaira Lewise, autora dystopie It Can’t Happen Here (Tady se to nemůže stát), a Philipa Rotha, který napsal román The Plot Against America (Spiknutí proti Americe). U Lewise se americkým diktátorem stává populistický demokratický senátor Berzelius “Buzz” Windrip, Philip Roth odevzdal (bývalou) největší světovou demokracii do rukou letce s fašistickými sklony Charlese Lindbergha.

Zdá se, že spisovatelé rozhodně jistou předvídavost měli. Deník nachází mezi jejich diktátory a Trumpem překvapivé shody: Lewisův Windrip je autorem knihy, která nápadně připomíná Trumpův bestseller Umění udělat dohodu - je to částečně autobiografie, částečně ekonomický program, částečně exhibicionistické vychloubání (Lewis svůj román psal ve 30. letech minulého století). Windrip také umí projevy, které jsou sice strašné, ale dav je jimi hypnotizován.

Rothův Lindbergh (založený samozřejmě na tom skutečném, nerománovém) se zase podobně jako Trump prezentuje coby jediný člověk, který dokáže vyřešit problémy doby. “Lindbergh se může dohodnout s Hitlerem, říkali, Hitler ho respektuje, protože je to Lindbergh."

Podobností je víc, mimo jiné opovrhování médii a útok proti menšinám. Hlavním hrdinou ale nejsou diktátoři, nýbrž lidé, kteří na ně reagují. A tady jsme v románech úplně doma. Budoucí diktátoři to prý tak nemyslí, mluví v projevech během předvolebních kampaní, aby se zalíbili voličům, ale vládnout budou mnohem umírněněji, pragmatičtěji, ujišťují se postavy románů. Objevují se první oportunisté a kariéristé. A před odpůrci stojí čím dál jasnější volba: bojovat, nebo vzít roha.

Autor textu v deníku The Washington Post se utěšuje, že až dosud fikce zůstávala fikcí a že “spíše než volební matematika a demokratická kandidátka stojí proti Trumpově politickému stylu samotná Amerika, způsob, jakým vnímá a chápe sama sebe".  V každém případě Američané zjevně oprašují seznamy povinné četby.

A podle The New York Times by si k pohroužení do literatury měli vzít pořádnou dovolenou. Jynne Dilling, autorka básnické sbírky We Mammals in Hospitable Times (zhruba My savci ve vlídných časech) sepsané v Antarktidě, v deníkové sekci cestování líčí výhody dlouhých odchodů do alternativního světa mimo každodenní běh povinností. Ne snad, že byste si obsah článku neuměli představit: nový rytmus, nové prožitky, zklidnění a prohloubení.

Autorka popisuje dovolené, během nichž se bezcílně na motorce toulala ve dvojici thajským venkovem, odbočovala, kde ji napadlo, ztrácela se a zase nacházela. V jiném dramatickém líčení popisuje zážitek ze vzdálených Himalájí, nebo naopak měsíc strávený touláním v blízkosti domova. Je to celkem jedno;  jediné a hlavní, co z textu plyne, je pochybnost nad smyslem spořádané týdenní dovolené organizované cestovní agenturou. Přejeme hodně štěstí a zaměstnavatele, který má pro podobné věci pochopení.

Video: Lidé, kteří žijí v internetových kavárnách.

Kulturní tip: „Teens of Denial přináší hřejivé zjištění, že devadesátková naštvanost a explozivní energie mají svoje podoby i v kontextu naší generace,“ napsalo Radio Wave o druhé, vysoko ceněné desce kapely Car Seat Headrest, za níž stojí Will Toledo. Na novince je ovšem hlavní postavou jeho deprimované alter ego jménem Joe - skrze něj 24letý nesmělý hudebník vyzpívává trable dospívání do širokého spektra kytarových inspirací od Pixies po The Strokes. Na první český koncert, který se odehraje ve středu ve strahovském Klubu 007,  přijíždí v Seattlu usazená skupina s vizitkou výborného vystoupení na španělském festivalu Primavera.