Zaniknou Čeští lvi a spolu s nimi i ceny filmové kritiky?

Pro Petra Vachlera musely být poslední dny značně nepříjemné. (I když ne asi tak jako pro Petra Nečase, není-liž pravda…) Po dvaceti letech, kdy nadšenecky založil Českou filmovou a televizní akademii, cenu Český lev a zprodukoval a odrežíroval veškeré dosavadní přímé přenosy, se proti němu postavilo všech třináct přítomných členů prezidia Akademie.

Podle nich není správné, aby jeden člověk kumuloval tolik funkcí, držel totální monopol nad podobou ceremoniálu, a neprojevoval léta žádnou sebereflexi, i když se na jeho hlavu po každém ročníku Českých lvů snáší kritika z médií i kolegů filmařů.

Vachler doposud vždy odbýval veškeré námitky s tím, že se k němu dostává i řada pozitivních ohlasů a zkrátka se není možné zavděčit všem. Setkání členů ČFTA v klubu MAT mu ale zřejmě poprvé dalo pocítit, že je příslovečný jakešovský kůl v plotě.

Co je v sázce

Základní chybou a anomálií je už to, že ČFTA má stále status obecně prospěšné společnosti s jedním zakladatelem, ačkoli by bylo mnohem rozumnější, aby organizace, v níž je kolem dvou set lidí, byla spíše občanským sdružením, kde všichni členové mají rozhodovací právo. O režisérovi a producentovi slavnostního večera by se mělo rozhodovat samostatně na základě většinových požadavků a nemělo vše automaticky spadat do klína Vachlerově firmě VAC jako doposud.

Problém je, že Petr Vachler zároveň vlastní licenci na název i koncept sošky Českého lva, takže se návrhům na změny musí podrobit dobrovolně. Prezidium ani členové akademie na něj neměly žádné páky, kromě etických apelů. Z hlediska majetkového práva je vše v pořádku a působí vlastně absurdně, že by někomu, kdo je „vlastníkem cen“, měl někdo říkat, co má dělat. Kuriózní ovšem je, že přepsání ceny na sebe provedl Vachler až po mnoha letech; a jako vrchol drzosti působilo, že na sebe chtěl přepsat i obchodní značku ČFTA.

Nejen proto je v sázce  mnohem víc – pověst české kinematografie jako celku. Z dosavadních zpráv v médiích to vypadalo spíše tak, že Vachler držel akademii v šachu a zároveň jen předstíral demokratické gesto. Členům organizace rozeslal dotazník, kde se ptal, zda se jim dosavadní podoba udílení cen líbí, ale jedním dechem říkal, že pokud ho nenechají dělat si věci po svém, můžou si prakticky buď jen založit vlastní ceny s jiným názvem, nebo od něj odkoupit licenci za 25 milionů korun. Náhodně vystřelená částka (kterou pak postupně měnil) prý odpovídá průměrným nákladům na jeden celovečerní český film. Nejde ovšem o částku symbolickou, naopak - působí jako nesplnitelná podmínka, jež může být chápána jako vydírání.

Konec mejdanu

Pokud to však vypadalo, že Petr Vachler rozjel velkou mediální hru s dalekosáhle promyšleným záměrem, záhy vyšlo najevo, že nešlo o racionální strategii, ale jen o projev nezvládnutých emocí a osobní dotčenosti. I v tomto zůstal „otec zakladatel“ dítětem své doby. Založení ČFTA a ceny Českých lvů spadá plně duchem do 90. let, kdy podnikání bylo zároveň dobrodružstvím a vizionářstvím - a naopak. Doby, kdy bylo možné být manažer a zároveň kreativní umělecký duch, však skončily.

Z ceremoniálu Českých lvů už příliš dlouho nepříjemně vanulo, že jde o jakési věčné pokračování studentského večírku, akci, která si na oficialitu jen hraje a nikdy se nepřehoupla do profesionální fáze. Vždy se dávala na odiv neumělost, záměrná trapnost, hluchá místa, což mělo zapadat do obrazů Čechů jako národa, který si ze všeho dělá legraci.

Tyto postupy byly osvěžující jen pár ročníků s Jaroslavem Duškem; často se říká, že úroveň Lvů odpovídala velmi přesně úrovni české kinematografie, a tudíž bylo vše v pořádku. Divoký kapitalismus a postmoderna však už vymizely, odvázaná nezávislost se stala svého druhu prošlým zbožím a přichází éra lehce nudné korektnosti. Tomu se Vachler nikdy přizpůsobit nechtěl, protože žil ve svém alternativním vesmíru hrajícím barvičkami jako koncerty Daniela Nekonečného.

Cílem ostatních členů filmové akademie, kteří se snaží postupovat jednotně, je naopak posunout ceremoniál tak, aby každoroční česká filmová produkce byla představena způsobem, že si o ní budou moct i méně zasvěcení udělat aspoň nějaký obrázek a nepůjde pouze o moderátorské exhibice. Tím by byl učiněn první krok k tomu, že české filmy začne i veřejnost brát o něco vážněji veřejnost a filmaři jí přestanou připadat jako partička zpovykaných fracků, kteří pořád jen lační po grantech a daňových pobídkách.

Původní komentář vyšel v Respektu č. 23/2013.

Dovětek a výhled po dvou týdnech:

Petr Vachler se po složitých jednáních rozhodl, že Akademii obchodní známku Českého lva postoupí akademii za 10 milionů korun, vyplácených rok co rok po milionu po dobu deseti let. Bral to jako kompenzaci za dlouhodobou práci, kterou pro ceny udělal. Na to ale členové správní rady nepřistoupili a jednání jsou prozatím ukončena.

Přímí účastníci tiskové konference, která proběhla tento týden, však zažili od bývalého předsedy ČFTA mnoho názorových veletočů, v nichž už se ani nejde vyznat. Petr Vachler budoucí dohodu nevylučuje, zbytek akademie už se však chystá založit ceny s novým názvem. Případná jednání budou posunuta o několik měsíců, protože Vachler bude přes léto natáčet celovečerní film s názvem Tajemství a smysl života. Celá situace vypadá jako absurdní fraška.

Jaké jsou tedy reálné vyhlídky - i s přihlédnutím, že ve světě Petra Vachlera je vždy vše jinak, než si myslí ostatní lidé? Nejpravděpodobnější je, že příští rok Čeští lvi nebudou. Vachler nebude mít sílu a prostředky jít sám proti všem a uspořádat si ceremoniál na truc. Vzniknou nejspíš nové ceny, s jiným názvem a pojetím slavnostního večera. Pokud se do jejich přípravy pustí schopní producenti, je možné, že pominou i důvody nespokojenosti, která panovala mezi filmovými recenzenty, již založili vlastní Ceny české filmové kritiky.

A může se stát, že tyto ceny, jež vznikly víceméně protestně, zakrátko zaniknou spolu s Českým lvem. Už proto, že je těžké podobné ceny ufinancovat, a navíc se veřejnosti může jevit inflace různých ocenění zbytečná, zvláště s přihlédnutím k tomu, že moc dobrých českých filmů se netočí. Není to úplně neradostná vyhlídka, ale je jisté, že ono sloučení by se nestihlo do ceremoniálu na rok 2014.

Cena kritiků byla jednou z kategorií i na Českém lvu (i tato duplicita byla nepříjemná) - a dá se tedy očekávat, že by byla součástí nových cen pořádaných akademií. Jednak by se ušetřily prostředky, jednak by to byl ukazatel jistého smíru a spolupráce mezi filmaři a kritiky. Ani to by nebylo možné za vlády Petra Vachlera, jemuž chybí schopnost sebereflexe.