Trans lidé přistáli na Měsíci

V květnu 2011 napsala britská novinářka Caitlin Moranová pro Timesy sloupek s názvem Gayové nemají své přistání na Měsíci. Vysvětluje v něm, že boj za rovnoprávnost homosexuálů postrádá svůj velký, fotogenický zpravodajský moment, jakým je třeba projev Martina Luthera Kinga nebo obrázek lidské stopy na měsíčním povrchu. Neexistuje tu stejně univerzálně rozpoznávaný obraz, který by nepotřeboval vysvětlující titulek.

Když se pak Moranová zkusila zeptat na Twitteru, co její followeři považují za ikonické mezníky v historii společenského přijímání homosexuality, zjistila, že skoro všechny návrhy měly jedno společné - nešlo o velké politické události, o témata do hlavních večerních zpráv. Byly to kousky popkultury. Vystoupení glamrockových hvězd, obálka slavného hudebního časopisu, televizní seriál o dospívání mladé lesby v rigidní křesťanské rodině. “Historie LGBT práv a celý jejich pokrok zahrnují důležité proslovy, legislativu, protesty i povstání, ale většina velkých, předělových momentů se odehrála v uměleckém světě,“ píše autorka.

Široce používaná zkratka LGBT přitom zahrnuje i skupinu, na kterou se často zapomíná. Je známo, že homosexuálové se vyskytují ve fikci méně než v reálném životě. U transgender lidí je situace ještě horší; v jejich případě se zatím podařilo odstranit stereotypy ještě míň. Slouží jako chodící klišé, slovo “transka” (v angličtině “tranny”) je vděčná rekvizita vtipů, v kriminálkách se objevuje jako běžná výbava prostitutka s mužskými rysy, která většinou rychle skončí v policejním pytli na mrtvoly.

Příští meta lidských práv

Tady se nejspíš hodí malá odbočka pro vyjasnění pojmů: Co znamená slovo transgender? Když gynekologové a porodníci určují, jestli je miminko holka, nebo kluk, vyjadřují se tím pouze k biologickému pohlaví na základě vnějších fyzických znaků. Gender je něco jiného. Je otázkou vašeho já, vaší osobní identity. Pokud patříte k většině, jejíž genderová identita odpovídá biologickému pohlaví, jste cisgender neboli “cis”. Pokud vás při narození prohlásili za kluka, ale vy se cítíte být holkou (nebo naopak), platí pro vás přívlastek transgender, zkráceně trans.

O detailech a variacích by se dalo mluvit dlouho, podstatné je, že být transgender je riskantní úděl. Trans ženy a muži jsou ponižováni zákonem, který je v mnoha zemích nutí podstupovat operace, aby jejich nová totožnost byla uznána, častěji se taky stávají oběťmi znásilnění a jiných útoků. Chtějí-li žít v souladu se svou identitou, obvykle se nemohou schovávat.

S faktem, že jsou trans, se nakládá jako s ostudným tajemstvím, chce se po nich, aby předem “varovali” potenciální partnery, a když to neudělají, jsou považováni za sebestředné podvodníky. Jejich identita je apriorně brána jako směšná lež. Odhaduje se, že například v USA se zhruba čtyřicet procent transgender lidí pokusí během života o sebevraždu.

V době, kdy jeden americký stát za druhým akceptuje homosexuální sňatky, je emancipace trans lidí považována za příští velkou lidsko-právní metu. Když o tom hledáte svědectví v médiích, objevíte, že Moranová měla pravdu: není tu žádný ikonický politický moment (snad kromě Chelsea Manningové, u které je trans identita spíš vedlejším tématem). Zato v popkultuře se jich za poslední roky najde řada.

Vlastní superhrdinky

“Nechci, aby mě viděli jako jednu z nich, říkala jsem si tolikrát, když jsem zápasila s rozhodnutím veřejně sdílet svůj příběh. Byla jsem zticha, protože mě naučili věřit, že ticho mě ochrání, utěší, bude mi prostředkem a umožní mi vybudovat si vlastní život.” Novinářka Janet Mocková se nakonec rozhodla podstoupit částečnou ztrátu soukromí i bezpečí a před třemi lety odsouhlasila velký článek pro časopis Marie Claire, který otevřeně shrnoval realitu transgender člověka. Její realitu.

Janetin život se tím změnil, stala se tak trochu bezděčně viditelnou trans osobností a postupně i aktivistkou. Název její autobiografie Redefining Realness vydané letos v lednu naráží na snahu prezentovat trans lidi jako maskované vetřelce, kteří nejsou “opravdovými” muži nebo ženami. Mocková vysvětluje, že starý koncept opravdovosti je v tomhle případě neudržitelný a slouží vlastně jen k ponižování těch, kdo se liší od většiny.

Její kniha není první výpověď transgender člověka, ale získala velkou pozornost, protože časově koresponduje s něčím, co by se dalo nazvat vlnou popkulturní transgender osvěty. Chaz Bono, syn zpěvačky Cher, se jako první otevřeně trans celebrita objevil v pořadu Dancing with the Stars, transgender modelka Isis Kingová soutěžila v America’s Next Top Model.

Veřejným coming outem si prošla Lana Wachowski, která se svým bratrem Andym režírovala trilogii Matrix, nebo další modelka Andreja Pejićová, do té doby prezentovaná jako muž s dívčím vzhledem. A konečně, společnost Netflix v roce 2013 vyprodukovala seriál z prostředí ženské věznice Orange Is The New Black, který proslavil momentálně asi největší transgender hvězdu, Laverne Coxovou.

Nevíme, jestli bude její fotka jednou celosvětově výmluvná a rozpoznatelná, nedá se ovšem popřít, že Laverne je hrdinkou jednoho z těch zlomových okamžiků. Letos v červnu se stala první trans osobností na obálce časopisu Time a o měsíc později přišla se stejným prvenstvím k nominaci na Emmy. Výjimečná je i její postava v seriálu, protože Coxová je transgender žena, která hraje transgender ženu.

Zní to prostě, jenže prosté to není, trans role pořád většinou dostávají cisgender herci. Laverne dokazuje, že obava producentů z obsazování trans herců je nejenom nefér, ale taky silně přehnaná. Internet - který je pro Netflix směrodatnější než pro klasické televize - ji miluje. Kolují obrázky Laverne jako madony nebo Wonder Woman, umisťuje se v anketách o osobnost roku a má ctitele jako jiné známé herečky.

Pořád stejný člověk

Když jsme u ctitelů, stojí za to další malá didaktická odbočka. Není potřeba si lámat hlavu, jestli je muž najednou gay, pokud se mu líbí transgender žena. O nic nejde. Vesmír neimploduje a lidstvo nevyhyne jen proto, že nemáme pro všechno přesnou nálepku. Lidé budou dál mít sex a zamilovávat se, i když se přestaneme držet nerealistických binárních kategorií. 

Hodí se také podotknout, že sexuální orientace a genderová identita jsou dvě různé věci; jedna s druhou moc nesouvisí a jedna druhou především neurčuje. Mimochodem i proto se upouští od matoucího výrazu “transsexuál”. Pokud se například člověk, který žil jako muž, rozhodne žít jako žena (protože se jí cítí být), neznamená to, že automaticky opustí partnerku a bude si hledat partnera. Často záleží jen na vzájemném pochopení a ochotě vyrovnat se se změnou společně.

“Prostě mě ber jako lesbu,” shrnula to americká rocková zpěvačka Laura Jane Grace, když své manželce vysvětlovala svoji novou identitu. Stejně jako Laverne Coxová i Laura patří k těm transgender lidem, kteří se v minulosti pokusili zabít. Několikrát prošla vážnou depresí a dlouho si odmítala připustit, o co jde, ale nikdy se nezbavila pocitu, že jako muž něco předstírá.

Když se konečně rozhodla ke změně, měla štěstí, protože její žena Heather se ke všemu postavila vstřícně: “Je to pořád ta samá osoba, do které jsem se zamilovala.” Laura Jane Grace dál hraje se svojí kapelou Against Me! a právě teď publikuje ve spolupráci s AOL Originals websérii True Trans, kde mluví o vlastním životě a dělá rozhovory s jinými trans lidmi.

Jít za cílovkou

A pak je tu samozřejmě Transparent, seriál z původní produkce Amazonu a jeden z nejdůležitějších amerických televizních pořadů letošního roku. Transparent mělo skvělé ohlasy už v únoru, kdy byl zveřejněn jen pilotní díl, a po zářijovém vydání kompletní první sezóny nadšení nezesláblo. Příběh coming outu sedmdesátileté transgender ženy Maury je komediální, dramatický, zamotaný do problémů jejích dospělých dětí a zahraný, natočený i sestříhaný tak, aby vytvářel dojem, že nesledujeme ucelené epizody, nýbrž spíš jako pozorovatelé náhodně vstupujeme do děje.

Kritici upozorňují, že hlavní postavu hraje cisgender herec, ale jinak je v seriálu řada trans herců, jako třeba stand-up komik Ian Harvie (jinak další osobnost, jejíž publikum roste hlavně díky internetu). Dokonce i Norman Lear, uctívaný veterán americké televizní scenáristiky a autor dodnes respektovaných sitcomů, nedávno zhodnotil Transparent jako to nejlepší, co dnešní televize nabízí.

V širším měřítku je to doklad nových tvůrčích cest. Za Orange Is The New Black i Transparent stojí internetoví producenti, což není náhoda. V první řadě proto, že si mohou dovolit totéž, co kabelové stanice, tedy větší otevřenost, víc nahoty, pokud je to třeba, velkorysejší přístup k tomu, co postava smí a nesmí na kameru říct.

Význam má i to, že právě na internetu žijí a sdružují se progresivní sociální hnutí, tady jsou diváci, které se Netflix a Amazon snaží s podobnými tituly zasáhnout; tady běží diskuse, ve kterých se Transparent chce stát klíčovým slovem. Což mimochodem není obvinění z marketingové vypočítavosti, jen ukázka, jak úzce dnes mohou tvůrci pracovat se svým vyvoleným publikem, když se jim nabídne vhodný kanál.

Ačkoli britská BBC3 začne příští rok točit komediální seriál Boy Meets Girl s transgender tematikou, dá se předpokládat, že další vývoj v televizi dál povedou hlavně online a kabeloví producenti. Sourozenci Wachowští aktuálně připravují pro Netflix sci-fi seriál Sense8, ve kterém jednu z ústředních rolí představuje transgender herečka Jamie Claytonová, MTV chystá dokumentární sérii s Laverne Coxovou jako hlavním průvodcem, HBO slibuje k tématu dokument Three Suits.

A trend pochopitelně dál existuje i mimo televizi. Občas se projeví trochu reduktivně a povrchně, jako asi pokaždé, když je sociální téma najednou en vogue. Média zbožňují hlavně příběhy transgender dětí a teenagerů a soustředí se na fyzickou operaci pohlaví, po které ve skutečnosti velký počet trans osob ani netouží. Úspěch Laverne Coxové a dalších nicméně znamená, že se o transgender lidech začíná po dlouhé době víc mluvit jako o lidech.