Tonymu Scottovi se promítl poslední film před očima

Režisér Tony Scott spáchal v osmašedesáti letech sebevraždu skokem z mostu spojujícím v Los Angeles čtvrti San Pedro a Terminal Island. V autě nechal dopis na rozloučenou. Nehodlal už déle snášet, že má neoperovatelný nádor na mozku.

Tony Scott byl mladší bratr o něco slavnějšího Ridleyho Scotta, který se nesmazatelně zapsal do dějin kinematografie Vetřelcem a Blade Runnerem a byl třikrát nominovaný na Oscara - za Thelmu a Louisu, Gladiátora a Černý jestřáb sestřelen. Tony Scott žádný takový srovnatelný úspěch ve své tvorbě nemá a byl vždy brán jako ten „komerčněji zaměřený“. Oproti Ridleymu měl také méně výrazné rysy tváře, takže nebyl tak vděčným objektem médií a také ani neposkytoval tolik rozhovorů, protože z vlastní vůle nechtěl tolik filozofovat jako jeho starší bratr.

Jenomže i tak se v Tonyho filmografii rýsuje mnoho slavných snímků. Většina nekrologů uvádí na prvním místě videoklipově natočenou vojenskou agitku Top Gun (1985), snad proto, že to byl jeho největší hit. Ale upřímně řečeno, právě kvůli angažmá v Top Gunu byl Tony Scott na počátku kariéry brán jako „povolný řemeslník“, který nemá osobnost, vlastní nápady a dělá filmy „na klíček“ podle přání producentů.

Další, podobně nájemné snímky byly Policajt v Beverly Hills 2 (s Eddiem Murphym) a Bouřlivé dny (opět s Tomem Cruisem, tentokrát v kokpitu závodního auta). Zlom přišel v roce 1991, kdy natočil nesmrtelnou klasiku Poslední skaut podle scénáře Shana Blacka s Brucem Willisem v hlavní roli.

Tímto filmem začala oficiálně 90. léta v Hollywoodu – skvělé obrazové kvality, vynikající hlášky plné vytříbených vulgarit, parádní souhra mezi ústředními parťáky, akce se spoustou krve a zvláštní optimistický cynismus hlavního hrdiny, který byl snad neujválenějším a nejsmradlavějším soukromým detektivem v historii žánru.

Dva roky nato přišla Pravdivá romance podle scénáře začínajícího Quentina Tarantina a Tony Scott stvrdil auru nejvíce cool režiséra své doby. Pak opět trochu neosobní nádeničiny v podobě ponorkového thrilleru Krvavý příliv, kde poprvé pracoval s Denzelem Washingtonem, a poněkud nepovedený Fanatik s Robertem De Nirem a Wesley Snipesem.

V roce 1998 se ale zase vyšvihnul na vrchol díky akčnímu thrilleru Nepřítel státu s Willem Smithem a Genem Hackmanem v hlavních rolích. Tento film představoval unikátní spojení novodobých hi-tech blockbusterů (zde technologie v podobě sledovacích zařízení dokonce účinkuje jako hlavní téma) a paranoidních filmů ze 70. let, jimiž tehdy Hollywood kritizoval politiku americké vlády. Scottovi téma paranoie a zkorumpovaného vládního systému vydrželo už natrvalo (základy byly položeny přitom již Posledním skautem). Zatímco Top Gun vyloženě propagoval tehdejší oficiální Reaganovu doktrínu „předvádět sílu zbrojení“, ve svým pozdějších filmech Tony Scott otáčí, a vládu zobrazuje výrazně negativně.

Pokračoval v tom i v dalším filmu, hitu Spy Game, kde hráli Brad Pitt a Robert Redford vládní špióny, kteří hrají nebezpečné hry a nikdy nevědí, na čem jsou. Pravda je, že i v této oblasti Tonyho ale předčil bratr Ridley svým ještě pesimističtěji laděným filmem Labyrint lží s Leonardem DiCapriem a Russellem Crowem vzniklým o pár let později. Nicméně „message“ byla jasná – naše životy jsou ovládané tajnými agenturami a všichni jsme jen figurkami na šachovnici ve hře, jejíž pravidla nechápeme a pravděpodobně ani neexistuje nikdo, kdo by je chápal.

Někdy po roce 2000 pak styl Tonyho Scotta, který byl vždy vizuálně i zvukově opulentní, agresivní, frenetický (a můžete si doplnit další přívlastky), naprosto zvlčil do podoby, jež přestala být únosná pro komerční filmy. Autor, který byl obviňován z toho, že filmy zaplevelil naleštěnou estetikou reklamy, se nyní svou nahuštěností a fragmentárností stal experimentátorem. Těžko říct, nakolik v tom byl záměr, drogy, nebo prostě zvýšená schopnost absorbovat i produkovat po letech točení a stříhání informace v tak rychlém sledu; každopádně Tony Scott začal útočit na fyziologické hranice lidského zraku.

První příznaky totální vyšinutosti najdeme v jeho krátkém reklamním snímku pro automobilku BMW (Beat the Devil), který vlastně popírá zažité snahy prezentovat osobní vozy elegantně. Jedním z vrcholů - ještě narativně celkem ukázněným a s jasným dramatickým obloukem - představuje Muž v ohni z roku 2004 s Denzelem Washingtonem v roli osobního strážce malé unesené dívky.

Film, podobně jako kdysi Pomsta (1990) s Kevinem Costnerem, překročil do té doby běžné konvence v zobrazování násilí a jde až o jakýsi výkřik mužské bolesti nad ztrátou milované bytosti. Ve své době se dočkal řady odsudků za glorifikaci krevní odplaty, s odstupem času ale působí jako podstatně promyšlenější dílo, než se jeví na první pohled.

Absolutním vrcholem chaosu se v tvorbě Tonyho Scotta stal až snímek Domino s Keirou Knightley v roli lovkyně lidí. Vyprávění skáče zběsile v čase a především v něm vůbec nejsou jasné jednotlivé roviny reality, respektive se nedá rozpoznat, co je pravda a co lež. Film skončil jako propadák, pro filmové fajnšmekry a teoretiky se jedná o jeden z nejvýraznějších vzmachů postmodernismu na plátně a ukázku deviace akčního žánru, který postupně ničí vlastní atraktivitu.

Po takovém sebedestruktivním úletu Scottovi napříště nezbylo než se trochu uklidnit a točit konvenčněji pojaté akční filmy jako Deja Vu, Únos vlaku 1, 2, 3 a Nezastavitelný (všechny s proměnlivým Denzelem Washingtonem a nápaditě pojatými honičkami). I v nich samozřejmě cizeloval možnosti střihu a obecně se snažil vizualizovat něco tak abstraktního, jako je rychlost. Není žádná nadsázka říct, že filmy Tonyho Scotta jsou příznakem i analýzou stále zrychlujícího se světa a že díky nim se diváci při sledování mohli dostat až do jakési tělesné závratě. Je ostatně až pozoruhodné, že ty nejrychlejší podívané současnosti točil muž, jemuž táhlo na sedmdesátku.

Nelze říct, že by Tony Scott měl mnoho skalních fanoušků, neočekávalo se od něj ani to, že někdy přijde s psychologicky hlubokým dílem nebo někdy překoná Posledního skauta. Ale dnes již existuje generace diváků, kteří označují právě Posledního skauta za svůj zlomový zážitek a cokoli méně intenzivního a méně ironického ani moc nechtějí přijímat.

I v tom je odkaz tragicky zesnulého Tonyho Scotta; a při vědomí toho, jak ovlivnil hyperaktivitu dnešního mladého publika, si můžeme vícesmyslně vykládat známý citát ze Skauta: „Nebe je modrý, voda je mokrá a Satan Claus na nás číhá na každým rohu. A je čím dál tím mocnější“. Ale kdo je tím Satanem? Peníze, moc, média? A dá se Satan porazit tím, že budete ještě satanštější než on? Tony Scott si to jako filmař myslel a satana reklamy nakonec ojel pěkně tvrdě zezadu…