There is no business like showbusiness

Dovětek k článku v aktuálním čísle: stalo se módou nadávat na americké filmy, protože jsou prý hloupé a násilné a jejich cílem je vychovávat celoplanetární obyvatelstvo ke konzumu. Prý se teď nedá chodit na nic do kina, všechno jsou jen trikové ohňostroje a trojrozměrné bolehlavy, případně pokleslý prdící humor.

Řada lidí vyššího věku dnes u nás vzpomíná, jak dříve „byly filmy lepší“. A když mají ono období určit, většinou ho situují na konec 60. let. Když se zeptáte Američanů, budou mluvit hlavně o 70. letech, tedy období tzv. Nového Hollywoodu. Popsat toto období zkratkovitě se nedaří ani Wikipedii. Do základního okruhu spadá přes 30 režisérů a skoro stejný počet producentů a studiových šéfů; datace tohoto fenoménu, kdy se v Hollywoodu točilo velmi svobodně, kreativně, primárně kriticky a pro dospělé publikum, se pohybuje zhruba od roku 1967 do let 1980–1983. Vřele doporučuju proklikat si ono heslo na Wikipedii, nebo si přečíst knihu Petera Biskinda Bezstarostní jezdci, Zuřící býci, která vyšla před pár týdny v českém překladu.

Nový Hollywood byl pohřben nejen komerčními neúspěchy, jako byly předražené velkofilmy Apokalypsa (od F. F. Coppoly) či Nebeská brána (od Michaela Cimina), ale vlastně i svými největšími komerčními úspěchy: Kmotrem, Vymítačem ďábla, Čelistmi a Hvězdnými válkami. Právě od jejich vzniku panuje snaha vytvářet filmy na pokračování jako cosi exkluzivního. Nikoli už jako méně prestižní projekt, odštěpek a vytěžení zdroje, ale coby hlavní trháky sezóny. Dvojky dnes vydělávají více než jedničky, opakování a variace jsou úspěšnější než originály. Remaky, rebooty a re-imaginace se dělají už ne po 30, 40 či 50 letech, ale i po 20 (Total Recall) nebo už po 10 letech (Spider-Man).

Uvést dříve film do kin byl dlouhý proces. Nevyrábělo se najednou tolik kopií, zkoušelo se, v jakém regionu (ať už v USA nebo ve světě) se snímek uchytí; hodně se dbalo na recenze a šíření šeptandy. Nespoléhalo se na tržby za první víkend. Natočit film za 1–2 miliony dolarů a udělat mu pár desítek kopií nebylo riziko. Dnes stojí průměrný studiový film kolem 60 milionů (utracených jen za natáčení a herecké hvězdy), uvedení do kin v několika tisících kopií vyjde na 10–15 milionů, reklamní kampaně můžou stát další desítky milionů. Promítání je přitom vlastně jen jakousi reklamou na pozdější uvedení na DVD a Blu-ray - protože většina filmů se z kin ani nezaplatí.

A kdokoli si myslí, že filmový byznys je nějaký obří byznys, tak se plete. Filmy jsou zdánlivě všude, všichni je zdánlivě znají, každý z nás občas jde do kina, ale reálně se situace vyvíjí tak, že velká hollywoodská studia živí 1–2 velké hity ročně, které zalátají finanční díry způsobené propadem většiny ostatních titulů. Studia vlastní firmy, jejichž obrat tvoří z velké části úplně jiné věci než výroba filmů (hnojiva, elektronika). Hollywood jistě není žádná charita a není založený jednoduše na „dotování kultury“, ale rozhodně platí známá věta „there is no business like showbyznys“.

https://www.youtube.com/watch?v=EpFzJXQMgCE

Aplikovat čistě tržní měřítka na Hollywood nejde, přestože se nám zdá, že je strašlivě komerční, a přestože sám se tak snaží tvářit a fungovat. Producenti dávají dohromady už hotové balíčky – námět, hvězdy, bandu scenáristů, režiséra, navázané spotřební zboží a suvenýry. Téměř nikdo se nevrhne do natáčení jen kvůli „zajímavému nápadu“, nikdo nesponzoruje filmařům jejich osobní sny a výpovědi. Protlačit cokoli nezvyklého, jinakého a nového je téměř nemožné. Bez dlouze budovaných konexí si žádný tvůrce neškrtne. Tuto potřebu dnes suplují tzv. nezávislé filmy – opět levné produkce, tentokrát už ale často bez hvězd a větší propagace, což měly většinou zajištěné právě snímky Nového Hollywoodu.

Pohled „věci jsou tak špatně, jak jen mohou být“ se samozřejmě dá zaujmout k čemukoli. Úlohou filmového kritika však kupodivu není malovat apokalyptické obrazy - ale spíš upozorňovat na to, co stojí za pozornost a mohlo by zapadnout. Když jsem dnes viděl nový trailer na film The Master od Paula Thomase Andersona, zase mě zalil pocit lehkého prchavého štěstí, že je možné vydobýt si i v rámci studiového systému dostatečnou uměleckou svobodu.

Podobných příkladů přitom ročně najdete několik; když se snažíte, budou to i desítky titulů (viz třeba anketu časopisu Cinepur). A bylo by možná divné, kdyby těch geniálních děl bylo každý týden nebo měsíc několik. Tolik výjimečných tvůrců najednou žit nemůže a ani bychom to nestíhali sledovat. Schválně, zkusme si v diskusi sestavit nějaký žebříček režisérů, kteří by se mohli vyrovnat těm ze 70. let…