Autor těchto řádků aktuálně propadl kouzlu Tour de France. Ano, i sportem je živ dělník kultury. Když začíná psát tento text, zbývá nějakých devadesát kilometrů do konce třinácté etapy, cyklisté tedy mají ještě padesátku ke stoupání na Aubisque do výšky 1709 metrů. Což je mín než včerejší první horská etapa v Pyrenejích, která peloton zavedla na šílený Col du Tourmalet, kopec s drastickým stoupáním až na kótu 2115. Ale pořád je to hodně vysoko.
Kdo Tour letos sleduje, dobře ví, že se v ní nečekaně často padá. S fatálními následky, bohužel. Zlomená lopatka, zlomená stehenní kost, zlomená klíční kost, to vše už letos potkalo závodníky, kteří aspirovali na čelní příčky.
Nejošklivější pád kupodivu skončil relativně dobře, když novinářské auto smetlo z trati Juana Antonia Flechu a Johnnyho Hoogerlanda, odnesli to jen odřeninami, respektive nohami rozedřenými ostnatým drátem z plotu, který lemoval silnici. A to se jelo po naprosté rovině, kopec za to nemohl, pád přivodil zkrat řidiče, který se lekl stromové aleje, chtěl se ji vyhnout a zboku nabral Flechu.
Právě kvůli téhle aféře s novinářským autem se rozhodl autor těchto řádků o Tour napsat. Závod miluje, je to dramatické klání plné zvratů, i přes všechny ty týmové strategie, závěrečné vláčky před cílem a sjíždění pelotonu osamělých utrženců, kdy si nelze nevšimnout, že taktika tu často vítězí nad zdravým sportovním duchem. Jenže si nemůže pomoct: závod je to přetechnizovaný. Nejde jen o ty diskutované vysílačky, kterými se závodníci baví s šéfy svých týmů a upravují podle toho svůj postup. Hlavně jde o ta auta. Někdy je jich totiž na silnici skoro víc než závodních kol.
Autor těchto řádků se rozhodně nepovažuje za nějakého tradicionalistu či snad milovníka starých pořádků. Nicméně přece jen mu bylo sympatičtější, když dřív musel závodník pěkně počkat na servisní vůz jedoucí až za pelotonem, aby si mohl opravit kolo nebo ho úplně vyměnit. Tohle nynější kličkování servismanů přímo mezi závodníky v touze neztratit ani sekundu času mu přijde podivné a vlastně zvrácené. Jistě že netouží vrátit závody do doby, kdy si cyklisté s sebou vozili náhradní duše kolem krku a dělali si všechno sami přímo na trati. Ale tenhle „online“ servis je prostě přehnaný.
No a s těmi novinářskými auty. I těch je na Tour nějak moc, koneckonců pár dnů před zmíněným incidentem srazila dalšího z cyklistů kameramanská motorka, která se ve snaze pořídit ten nejlepší záběr prostě vedle pelotonu už nevešla na silnici. Silnější pochopitelně vyhrál, čili spadnul cyklista. Ostatní novináři se zastavili a vyfotili si to.
Když autor těchto řádků dopisuje tento text, ve 13. etapě už zbývá jen 75 kilometrů a televize zrovna ukazuje detailní záběry desítek supů, kteří mají vedle tratě rezervaci. V souvislosti s výše zmíněnými novináři je to vskutku symbolické zvíře.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
